Centrální Apeniny - stručný průvodce (hory, historie, příroda, tipy, chaty, info)

AlpinTrek : Články : Itálie - Centrální Apeniny - stručný průvodce (hory, historie, příroda, tipy, chaty, info) vydáno 8. 2014    Autor: Ivo Petr

Gigantický, více jak 1200 km dlouhý val Apenin, je skutečnou pokladnicí hor. Najdeme zde skutečně vše - monumentální skalní štíty, zdánlivě nekonečné travnaté hřebeny hor, náhorní pláně, strže a kaňony s vodopády, v neposlední řadě pak malebné kamenné hnízda horských vesnic a středověkých hradů. V Apeninách se snoubí přírodní hodnoty s historickými, lidé zde stále žijí v těsném spojení s přírodou a turistické šílenství posledních let zde ještě jaksi nedolehlo. V době, kdy „rozmazlený“ poutník 21. století už všude byl a vše poznal, představují Apeniny skutečnou „terra incognita“ v tom pravém slova smyslu.

Apeniny v proměnách věků
Centrální Apeniny leží na území, kterým doslova prošly nejstarší dějiny Evropy. Vždyť bývalé hlavní město Říše Římské leží doslova v dohledu těch nejvyšších apeninských štítů. Jistě proto nijak neudiví, že historie hor je zde neobyčejně bohatá a zajímavá.

Objevování a dobývaní nejvyššího patra Apenin je dlouhé a zajímavé. Zmínky o jednotlivých pohořích najdeme již ve starých kronikách a spisech. O gigantickém valu pohoří La Majella najdeme první psanou zmínku v díle Plinia staršího - Naturalis Historia, kde se o horách zmiňuje jako o Matce hor (Montagna Madre), rovněž renesanční básník Petrarca ve svém díle Domus Christi zmiňuje toto stále nepříliš poznané pohoří. Mnoho pověstí a zkazek se vztahuje k dalšímu významnému masívu Apenin - Monti Sibillini. Ostatně historie hor je vepsána již do jejího názvu a pochází z doby vlády císaře Flavia. Právě zde, konkrétně v dodnes dostupné  jeskyni Grotta delle Fate e della Sibilla, sídlila věštkyně Sibyla Apeninská (neplést se slavnou Sibylou, královnou ze Sáby). Rovněž nádherně modré jezero Lago di Pilato, ležící přímo ve středu pohoří má svou zajímavou historii. K názvu se vztahuje pověst o transportu mrtvého těla Piláta Pontského, které zde měl dovézt povoz tažený párem volů. Právě v těchto místech se vůz údajně převrhl a zmizel i s římským úředníkem v jeho vodách (skutečnost je však mnohem prozaičtější, Pilát Pontský, římský správce provincie Judea zemřel přirozenou smrtí v důchodcovském věku ve svém domě v Galii). Pověst pak ve středověku přilákala na toto tajuplné místo v horách čaroděje a stoupence ďábla, kteří zde prováděli okultní sabaty.



Apeniny sehrály rovněž svou roli v průběhu 2. svět. války. Právě k pláni Campo Imperatore, která je součástí masívu Gran Sasso d´Italia se vztahuje jedna z nejdobrodružnějších válečných operací. V horském hotelu na okraji pláně byl v červenci 1943 uvězněn Benito Musollini. Hitler se nechtěl smířit s faktem, že bude italský diktátor vydán Spojencům a proto povolal svého nejlepšího specialistu na práci za nepřátelskou frontou Otto Skorzenyho. Úkol zněl jasně - unést Musolliniho a dopravit jej do Berlína. Následovala jedna z nejodvážnějších operací, která skutečně vešla do dějin. Otto Skorzeny pomocí bezmotorových kluzáků přistává 12. září 1943 na travnaté plání Campo Imperatore a bez jediného výstřelu osvobozuje Ducceho. Přivolaným letounem pak odlétá do Vídně a hlásí Vůdci splnění úkolu.

Horolezecké objevování Apenin je spojeno především s masívem Gran Sasso d´Italia, který jako jediný velehorský celek splňuje podmínky pro provozování horolezectví. Apeniny vždy ležely ve stínu Alp, kam se soustřeďovalo úsilí a tužby generací lezců. Mohla za to především odlehlost hor a jejich špatná komunikační dostupnost. Až do počátku 20. stol. zde neexistovaly vhodné cesty, o železnicích ani nemluvě. Cesta do nejvyššího patra Apenin z metropole Říma, vzdáleného vzdušnou cestou sotva 100 km, zabrala dobré tři dny a tak není divu, že do hor vstupovali jen místní pastevci, hledači pokladů a nadšení přírodovědci. I přes tuto skutečnost, první historicky zaznamenaný výstup na vrchol Corno Grande pochází z r. 1573! Jeho autorem byl vojenský kapitán Francesco De Marchi, který vystoupil na Velký roh ve svých 69 letech. Nejednalo se přitom o plnění žádného vojensko-strategického úkolu, ale o projev čisté touhy po výstupu.

Hory pak na dlouhou dobu osiřely, další doložený výstup, tentokrát na nižší východní vrchol Corno Grande (2902 m) pochází z roku 1794. Cílem tentokrát není jen samotný výstup, ale vědecký výzkum. Orazio Delfico z blízkého Terama vynáší na vrchol hned několik přístrojů a provádí rozsáhlé měření. Skutečný horolezecký zájem o nejvyšší vrcholy Apenin je datován druhou půli 19. stol. Významným datem je rok 1871, kdy dochází ke sjednocení Itálie a kdy je Řím vyhlášen za hlavní město celé země (doposud to byl Turín, odkud to byl do Alp skutečně jen skok). Tato skutečnost má na svědomí přesun úřadů a institucí do nového hlavního města a s tím spojený exodus úředníků, vojenských oficírů a inteligence, která tvoří většinu v nově vzniklém Clubu Alpin Italiano. Roku 1873 je založena sekce CAI Roma a protože Apeniny jsou Římu bližší než Alpy, narůstá zájem o tyto doposud opomíjené horské masívy. V r. 1875 dosahuje západního vrcholu Corno Grande anglický lezec Douglas Freshfield, jehož doprovází chamonixský vůdce Francois Devouassoud. Jedná se zároveň o první přelezení ledovce Calderone, který patří k nejjižněji položeným v Evropě.

Ovšem největším lezeckým „majstrštykem“ své doby je výstup bratrů Corradina a Gaudenzia ze slavné rodiny Sella. V lednu 1870 dosahují vrcholu Corno Grande jako první v zimě a dodnes je tento nelehký výstup považován za skutečně první vážný výstup v Apeninách. Výraznou postavou prvních skutečných apeninských horských vůdců se stává horal z Asergi - Giovanni Acitelli. Ten doprovázel bratry Sella již při prvním zimním výstupu na Corno Grande, ale vrcholu samotného nedosáhl, neboť zimní podmínky byly  v té době nad jeho síly. O to větší úsilí vkládal do dalších aktivit. Jako první vylézá v zimě r.1893 na skalní baštu Corno Piccolo, která byla dlouho považována za nedostupnou. Stává se průvodcem mnoha významných lezců z celého světa a dobývá jako první mnoho dalších apeninských vrcholů. Zajímavým momentem v historii dobývání apeninských vrcholů je pak první sjezd z vrcholu Corno Grande na lyžích, který je dílem slavného horolezce a lyžaře Aldo Bonacossy (1927).



Centrální Apeniny - hory, kopce, kopečky
Apeniny patří bez přehánění k turisticky nejméně známým horám Evropy. Zatímco do Alp, Pyrenejí, do skandinávských hor či na Balkán míří tisíce milovníků přírody, Apeniny takřka zejí prázdnotou. Tento stav však neplatí jen pro okrajové a možná nepříliš atraktivní horské masívy, ale i pro nejvyšší a tedy nejpřitažlivější vrcholy. Přitom právě Centrální Apeniny představují dokonalý prototyp horské krajiny se vším, co k horám patří. V tomto prostoru najdeme impozantní skalnaté obry, které se své vápencové velebnosti zdárně konkurují Dolomitům, milovníci karpatských rozloh mohou objevit celé zástupy travnatých pohoří, v lesích se zde ještě stále můžeme setkat s medvědy, svéráz krajiny pak doplňují gigantické náhorní planiny, které bychom v takové podobě hledali jinde jen stěží.

Apeniny jako jeden z nejrozsáhlejších horských celků Evropy by si zasloužil více pozornosti, rozsah Téma tohoto  magazínu je však věnováno pouze nejvyššímu patru pohoří a tak se podívejme „na zoubek“ několika nejznámějším horským masívům. Všechny zde uvedené pohoří najdeme především na území provincie Abruzzo, okrajově pak v provinciích Lazio, Marche a Molise. Největšími městy, sloužícími zároveň jako výchozí body jsou především L´Aquila, dále pak Ascoli Piceno, Sulmona a Avezzano a mnoho rázovitých vesnic v podhůří. Komunikační spojení je dnes díky levným letům do Říma velmi jednoduché. Obecně lze říct, že se z italské metropole dostaneme do všech zde popisovaných masívů veřejnou dopravu v rozmezí několika málo hodin. Apeniny tak přestávají být vzdáleným exotickým pohořím, ale mohou být cílem pěkného prodlouženého víkendu (4 - 5 dní na poznaní jednotlivých horských celků je dostačující).

Krátký přelet nad centrálními Apeninami začněme rovnou na samotné „střeše Apenin“ - v nebetyčném masívu Gran Sasso d´Italia. Překlad názvu pohoří znamená Velká italská skála a velká skála to skutečně je. Vrcholem Corno Grande se zde Apeniny vypínají do takřka tříkilometrové výše (2912 m). Stavebním prvkem je zde vápenec, prezentující se ve formě impozantních skalních stěn a věží, které se především v masívu Corno Grande a Corno Piccolo představují v celé své kráse. Ovšem i další obři pohoří, ať již je to pravidelná pyramida Pizzo d´ Intermessoli či skalnaté cimbuří Monte Corvo, nezůstávají ve své drsné kráse o nic pozadu. Setkáme se zde dokonce s malým ledovcem (Ghiacciao del Calderone), který patří k nejjižněji položeným v Evropě.

Samotné skalnaté srdce pohoří pak doplňuje naprosto ohromující, vysoko vyzdvižená planina Campo Imperatore, prezentována v literatuře pro svůj drsný vzhled a podmínky jako „Malý Tibet“. Jižně od tohoto masívu, jen několik málo kilometrů od jaderského pobřeží, se nalézá další impozantní pohoří - La Majella. Svým až pouštním charakterem vysokohorské surové pláně a hluboce zařezanými kaňony je modelem jižním sluncem spálené krajiny. Nejvyšší vrcholem je Monte Amaro (2793 m), na jehož temeni najdeme nejvýše položenou turistickou útulnu Apenin.



V rámci nadpisu bychom mohli ukončit přehled „hor“ a podívejme se na „kopce“. Nebudou to však žádná „ořezávátka“, ale stále mohutné hřebeny a vrcholy. Mezi nejzajímavější masívy zde můžeme zařadit stále tak trochu tajuplné Monti Sibillini (Monte Vettore, 2476 m) a na ně navazující hřeben Monti della Laga (Monte Gorzano, 2458 m). Obě pohoří připomenou svou pastorální pohodou, travnatými svahy a opuštěností Karpaty. V tomto prostoru hor najdeme nejen další zajímavou pláň Piano Grande de Casteluccio, ale také obrovské přehradní jezero Lago di Campotosto. Velmi krásným terénem je pohoří Monte Velino (2487 m), které společně s nedalekým masívem Monte Sirente (2348 m) tvoří rozsáhlé chráněné území. Jedná se zároveň o nejvyšší horské území v blízkosti hlavního města Říma, ležícího odtud jen dvě hodiny jízdy vlakem. Na tento horský celek pak na jihu navazuje jedno z přírodního hlediska nejcennějších území Itálie - masív Abruzzo (2283 m). Právě zde se můžeme setkat s „přítulným“ medvědem abruzským, jakož i s bohatou květenou, hustými lesy a skalnatými vrcholy.

Na naší geografické cestě přes nejvyšší vrcholy Apeniny jsme dospěli k výrazu „kopečky“. Ale ani tento příměr nesmíme brát zcela vážně. Vždyť hory, dosahující výšky 1700 až 2000 m nejsou žádnými bezvýznamnými krtinci, ale pořád slušnými horami. Jejich turistická popularita leží zcela ve stínu svých slavnějších a vyšších sourozenců. Travnatými vrcholy a pěknými lesy se může pochlubit „kapesní“ pohoří Montagna dei Fiori (1675 m), ležící společně s navazujícím masívem Montagna di Campli (1720 m) v blízkosti hor Laga. Rovněž nijak dramaticky formované hřebeny Monti Carseolani (1803 m) se svými stády koní, krasovými polji a smíšenými lesy nejsou zcela bez půvabu. Snad nejatraktivnější z „kopečků“ jsou horské masívy a hřebeny, ukrývající se pod názvem Monti Simbruini a Monti Ernici. Zde se ještě Apeniny vypínají nad hranici dvou kilometrů (Monte Viglio, 2156 m), rovněž o několik pěkně formovaných skalnatých vršku není nouze. Poslední významnější horský celek abruzských Apenin najdeme v zázemí historické Sulmony a je jím pohoří Monte Morrone (2061 m). Díky své poloze v blízkosti mohutné hradby masívu La Majella jsou z něj naprosto nepřekonatelné pohledy na celý spletitý svět Apenin.



Medvědi, vlci a malá cesta do pravěku
Centrální Apeniny jsou územím s největší koncentrací chráněných území v rámci celé Itálie. Ostatně prvním národním parkem celé země byl NP Abruzzo, založený již v r. 1922. Na poměrně nevelkém území najdeme hned čtyři významné národní parky, jeden regionální přírodní park a množství rezervací. Podívejme se trochu blíže na jednotlivá území a co zde můžeme spatřit.

Největším chráněným územím je Parco Nazionale del Gran Sasso e dei Monti della Laga (1500 km²). Jak již název napovídá, zahrnuje nejen nejvyšší pohoří Apenin, ale také přilehlé pohoří Monti della Laga. Park byl založen překvapivě poměrně nedávno - až v r. 1991 a chrání jedinečné přírodní prostředí horských celků tak diametrálně odlišných, až je to zarážející. Monti della Laga jsou prezentovány spíše oblými, převážně pískovcovými horami (max. 2458 m), Gran Sasso je monumentální vápencovou hradbou vysokých vrcholů a skal. Hory byly modelovány čtvrtohorními ledovci, poslední „vzpomínkou“ na tyto časy je jeden z nejjižněji ležících ledovců Evropa - Calderone (60 ha). Pestrost reliéfu a podloží způsobuje mimořádně bohatou flóru (2300 druhů), včetně několika endemitů. Zvířenu zde zastupují především kamzíci, v hlubokých lesích Monti della Laga žije asi 30 kusů vlka apeninského (canis lupus italicus, v celých Apeninách asi 700 kusů). Oba dva horské celky jsou protkány hustou sítí značených cest, na všechny významné vrcholy lze vystoupit po dobře schůdných chodnících.

Ve stejném roce byl vyhlášen také další apeninský národní park - Parco Nazionale della Majella (741 km²). Mimo druhé nejvyšší apeninské hory (Monte Amaro, 2793 m) zde najdeme naprosto unikátní krajinný jev, jímž je vápencová náhorní plošina, překračující výšku 2500 m. Rovněž řeka Orta, protékající napříč parkem, je na poměry střední Itálie fenoménem, jaký jinde nenajdeme. Díky svému značnému spádu tvoří mnoho kaskád a vodopádů. Rostlinstvo je zastoupeno na 1800 druhy cévnatých rostlin a vedle středomořských a balkánských rostlin zde najdeme i vegetaci arktického či alpského původu. Stejně jako v sousedních parcích zde najdeme několik jedinců vlka a asi 15 - 20 kusů apeninské formy medvěda hnědého.



Snad nejznámějším chráněným územím Apeniny je nejstarší národní park Parco Nazionale d´Abruzzo (507 km²). Z původní královské honitby vznikla nejprve soukromá rezervace, která pak byla státním dekretem prohlášena za NP. Základ parku tvoří tři vysoké skalnaté hřebeny (Monte Petroso, 2247 m) s výraznou ledovcovou modelací. Vyšší polohy území je tvořeno krasovými polji a závrty, nechybí rovněž množství jeskyň. Největším bohatstvím parku Abruzzo jsou však hluboké bukové lesy, které pokrývají jeho dobré dvě třetiny rozlohy. Rostlinná říše je zastoupena více jak 2000 druhy cévnatých rostlin, včetně několika endemitů (např. kosatec Iris marsica). Ovšem největší pozornost přitahují apeninští medvědi (Ursus arcos marsicanus), kterých zde žije na 100 kusů. Tento menší druh medvěda hnědého (max. 200 kg) je tichým, osamělým a nijak nebezpečným obyvatelem lesů a luk. Setkání s touto „přítulnou“ šelmou jsou zde poměrně časté a k žádné vážnější kolizi zatím nedošlo. Za pozorováním medvědů se dokonce můžeme vydat po speciálně vyznačené stezce (Sentiero Natura RN1). Ovšem nejvíce rozšířeným savcem parku je kamzík středomořský, kterých se zde prohání na 1000 kusů.

Posledním národním parkem centrálních Apenin je Parco Nazionale dei Monti Sibilini (700 km²), založený v r. 1993. Patří k nejkrásnějším horským celkům střední Itálie a mimo nesporné přírodní hodnoty má také svůj kulturní a historický význam. Samotné pohoří tvoří jakousi vysoko vyzdviženou podkovu (Monte Vettore, 2476 m), ukrývající ve středu smaragdový šperk v podobě jezera Lagi di Pilato. A právě zde se můžeme vydat na malou exkurzi do pravěku. Ve vodách jezera žije endemický druh korýše žábronožky Chirocephalus marchesoni, původem z Asie, kterého zde před miliony lety dotlačilo moře. Jeho červená barva způsobuje v určitých obdobích podobné zabarvení vody. Rovněž skalními stěnami sevřená soutěska Gola de Infernaccio je místem, které by nemělo uniknout naší pozornosti. Z asi 50 druhů savců, kteří se na území parku vyskytují vzpomeňme především kamzíka, vlka a dokonce i dikobraza obecného! Neoficiálním symbolem parku je orel skalní.

Výčet významných chráněných území Centrálních Apenin byl nebyl úplný, kdybychom vynechali dvojici pohoří Velino a Sirente. Tyto značně vysoké masívy (až 2487 m) tvoří přírodní park Parco Naturale Regionale Sirente - Velino (50 288 ha), založený v r. 1989. Je příkladem dokonalé biologické rozmanitosti s 1570 druhy rostlin, z nichž je mnoho endemických. Rovněž pestrý profil obou pohoří se silně zkrasovatělým vápencem, tvořícím monumentální skalní stěny, hluboké kaňony i náhorní planiny je ideálním terénem pro zvěř (medvěd, rys, vlk). Park je velmi dobře dostupný z Říma (pouze 100 km) a je doslova protkán hustou sítí značených cest.



Nejvyšší z nejvyšších
Masívem Gran Sasso d´Italia se Apeniny snad nejvíce přibližují svým mohutnějším alpským bratrům. Ve vzdálenosti pouhých 30 km od Jadranu se tyčí vápencový kolos Corno Grande, kterému do tří kilometrů výšky schází pouhých 88 m. Také ostatní vrcholy masívu nejsou žádnými trpaslíky (až 2600 m) a všechny představují prvotřídní turistické či horolezecké cíle.

Číslem jedna v žebříčku nejvíce vyhledávaných vrcholů Apeniny je samozřejmě Velký roh alias Corno Grande (2912 m). K jeho vrcholu vede velmi pěkná, místy dokonce zajištěná stezka, poskytující nejen naprosto fantastické rozhledy, ale i lehké šimrání v žaludeční krajině. Výchozím bodem je chata Rif. Carlo Franchetti (2433 m), která patří díky blízkosti dvojice skalnatých obrů Corno Grande a Corno Piccolo k nejvíce vyhledávaným zařízením v pohoří. Pokud nechceme překonávat drastické výškové rozdíly, které dělí chatu od údolních východišť (cca 1600 m), pak zvolíme jako výhodný opětný bod turistické a lyžařské středisko Prati di Tivo, ležící v přijatelné výšce 1450 m na severní straně masívu (výjezd autem, autobusové spojení). Ti pohodlnější mohou ještě využít sedačkové lanovky, která končí v lokalitě La Madonnina ve výši 2070 m.

Ovšem pěší výstup není náročný a tak ta ušetřená hodina snad za to ani nestojí. Od konečné lanovky se napojíme na značený chodník, který pěkným traversem obchází kolmé stěny severovýchodního pilíře Corno Piccolo a pomocí několika serpentin v suti vyjdeme k pěkné a veskrze příjemné chatě Franchetti (nezapomeňte přibalit kousek salámu pro chatařova psa, bude velmi potěšen). Od chaty pak stoupáme po červené značce do sedla Paso dei Due Corni (2547 m), dělící od sebe šedivé vertikály skalních zubů Corno Piccolo a nás hlavní cíl. Další postup výstupu není zcela jasný a musíme pozorně sledovat značky. Hlavní, široká a vyšlapaná cesta schází do horního kotle údolí Ginepri a obchází západní rameno Corno Grande (via ferrata Brizio, v současnosti nepřístupná), naše stezka (č. 3) se v sedle prudce stáčí na jih a stoupá k dalšímu rozcestí. Dostáváme se do míst, kde se stezky a značky dosti chaoticky kříží. Držíme víceméně stále jižní směr v suti, až dojdeme ke skalní stěně, kterou překonáme pomocí několika ocelových lan.



Další výstup je již bezproblémové lezení se stále dosti strmé, ale přehledné a v bezpečné skále. Na vrcholu nás čeká skromný kříž a naprosto fantastický rozhled přes půl Itálie. Především pohled na dramaticky rozeklaný hřeben, spojující naše stanoviště s Východním vrcholem a do hloubek k malému ledovci Calderone dozajista vyrazí dech. Pokud se nám zdá výstup na Corno Grande jen malou záplatou pro naše horské tužby, pak si můžeme v rámci náročného celodenního putování přidat pěkný nášup. Nášup v podobě sestupu do sedla Bracciaio a přechodu pod grandiózní jižní stěnou Corno Grande  a po ostří hřebene vrcholu Monte Aquila (2335 m) k chatě Duca degli Abruzzi (2388 m), která po rozsáhlé rekonstrukce opět slouží turistům.

To však zdaleka není vše. Ještě náš čeká parádní hřebínek překračující po celé délce vrchol Monte Prena (2385 m)a končící v sedle Portella. To se již před námi v celé své ojedinělé kráse tyčí rozložitý „stan“ masívu Pizzo d´Intermesoli, který nás bude doprovázet celou cestu přes údolí Maone. Dálková trasa značena jako č. 2 nás dovede sice dlouze, ale nijak únavně až do Prati di Tivo. Největší ozdobou cesty je pověstných pět pilířů hory Intermesoli, které patří k největším lezeckým výzvám pohoří (50 cest s obtížnosti až VIII. UIAA). Velkolepá túra zabere dobrých 10 - 12 hod.



Druhým nejvýznamnějším vrcholem pohoří je pyramida Pizzo d´Intermessoli (2635 m). Také tohoto vrcholu lze dosáhnout po slušné stezce, která má svůj počátek v sedle Sella di Grilli (2220 m), dělící vrchol Intermesoli od dalšího slušného apeninského „hovada“ - vrcholu Pizzo Cefalone (2533 m). Sedlo je dostupné jak z pláně Campo Impretaore, tak opět ze střediska Prati di Tivo. Ke špičce Intermesoli stoupáme serpentinami, které překonávají vrstvené terasy, jimž je hora proslulá (celkem 3, resp. 4,5 hod). Vrchol poskytuje jeden z nejlepších rozhledů v Apeninách vůbec. Dosažením vrcholu však dobrodružství nekončí. Masív Intermesoli je tvořen hned dvěmi vrcholy, které můžeme v rámci skutečně „plnotučné“ túry přejít společně. Ze severního vrcholu (2483 m) pak můžeme sejít jak do půvabné horské vesnice Pietracamela tak do Prati di Tivo (opět slušný nářez - 10 - 12 hod.).

Trojlístek do sbírky apeninských skalpů doplní skalnatá tvrz Monte Corvo (2623 m), čnící v podobě obrovské žraločí ploutve na západním okraji pohoří. Monte Corvo je nejsnáze dostupné ze sedla Venasquara (2230 m), dělící západní část Gran Sasso od centrální skupiny. Ze všech tří velkých hor pohoří je nejhůře komunikačně dostupný a všechny trasy z podhůří jsou velmi dlouhé (4 - 6 hod.). Vrchol proto bývá zdoláván především jako „vsuvka“ při vícedenním přechodu pohoří. Samotný masív Monte Corvo se skládá ze dvou hlavních vrcholů, které opět lze spojit v rámci náročného hřebenového přechodu (samotný hřeben cca 2 hod.).



Pláně sněhové, travnaté i skalnaté
Asi v žádných jiných horách Evropy nenajdeme takové množství impozantních náhorních plání jako v Apeninách. Ty pak vedle samotných hor představují zajímavou alternativu pro netradiční turistiku ať již v rámci letních cest nebo pro dobrodružný zimní přechod.

Překrásným, snadno dostupným a přitom zcela neznámým pohořím Centrálních Apenin je masív Monte Velino. Z metropole Říma se do hor dostaneme autobusem nebo vlakem za pouhé 2 hodiny, z města Avezzano pak můžeme pokračovat místními busy do osady Ovindoli (výstup od východu) nebo do vesnice Maglino dei Marsi, ležící na jižní straně hor. Pak už nezbývá než hodit „krysu“ na záda a vyrazit. Úplný travers pohoří je skvělou túrou, kterou můžeme uskutečnit prakticky po celý rok. Snad nejlepším zážitkem je zimní přechod, který splní snad všechny horalovy sny. Z hlediska nejbezpečnějšího nástupu do hor je vhodné zvolit za výchozí bod kamennou osadu Ovindoli. Z výše položeného lyžařského střediska Magnola pak vystoupíme přímo po hřebeni k prvnímu vyššímu vrcholu Monte Freda, odkud je to jen skok k chatě Telespazio (1941 m). Na ubytování v chatě zapomeňme, chata není funkční, ale v jejím zázemí lze najít dobré místo pro postavení stanu.

Následující přechod hřebene Monte Magnola (2220 m) nemá chybu - obrovské sněhové převěje na severu, pozvolné a bezpečné jižní svahy, nádherné výhledy na všechny významné apeninské masívy, dokonalá bílá „poušť“. Do cesty se staví další chata Magrini, ale ani ta trekaře nepotěší (je to spíše skladiště, než turistické zařízení). Ovšem na hřebeni najdeme tolik báječných míst k táboření, že nám to nemusí nijak vadit. Hlavní hřeben hor zde obchází impozantní kaňonovité údolí Majelama a přes několik dalších pěkných vršků dospěje do sedla Bichero. Zde jsme již na dostřel nejvyššímu patru pohoří, tvořeném vrcholy Velino a Cafornia. Tváří v tvář severním srázům je jasné, že nás čeká nejnáročnější část přechodu. Spojovacím hřebenem Bicchero vyjdeme nejprve na Monte Cafornia (2409 m) a dalším pěkným hřebínkem dosáhneme samotného Monte Velino (2486 m). Tento úsek jako jediný na přechodu připomene, že jsme ve skutečně velkých horách. Přechodem přes vrchol Costognillo scházíme širokým sněhovým svahem k chatě Capanna di Sevice (2139 m). Zde slouží stále otevřený bivak pro zhruba 5 osob. Sestup z hřebene je pak z bezpečnostních důvodů možný pouze po hřebeni Monte Pozza, který pozvolna klesá až do západního podhůří. Na krásný, středně náročný přechod si vyčleňme 4 - 5 dní (výbava - vše pro zimní táboření, mačky, cepín není nutný, teleskopické hole postačí).



Mezi nejdrsnější, ale zároveň nejkrásnější místa Apenin patří rozlehlá travnatá poušť Campo Imperatore v pohoří Gran Sasso d´Italia, přezdívaná také jako Malý Tibet. Takto nazval toto pochmurné místo již v 18. stol. Federico II. di Sevio, do obecného povědomí jej však přivedl až spisovatel Fosco Maraini. Ohromující planiny o rozměru 27 x 5 km si všimli pochopitelně i filmaři, kteří zde točili několik spaghetti westernů nebo filmy odehrávající se na asijských pláních. Campo Imperatore je skutečný evropský fenomén a proto by rozhodně neměl uniknout naší pozornosti. Planina je oklopena hřebeny hor, které podávají nejlepší výpověď o drsné kráse místa. Jižní strana plošina je obklopena holými travnatými vršky, které jen mírně převyšují dno planiny. Právě tudy se můžeme vydat na zajímavou, naprosto osamělou túru, jakých není mnoho.

Severní hranici Campo Imperatore tvoří mnohem zajímavější hřeben hor, které jsou prakticky prodlouženou rukou nejvyššího apeninského vrcholu. Přechod hřebene Brancastello - Camicia však není pro každého. Místy zajištěná stezka Sentiero de Centenario, která v délce 14 km probíhá celým hřebenem, je skutečnou vysokohorskou chuťovkou. První část trasy, tedy úsek Vado do Corno - Brancastello je pohodovou, víceméně v trávě vedenou pěšinou. Teprve následující zajištěná hřebenovka přes skalnaté zuby Torre di Casanova, Monte Infornace a především závěrečný výšvih k vrcholu Monte Camicia (2561 m, náročnost I. -II.UIAA) dokonale provětrá naše lezecké schopnosti a vytrvalost. Cesta pak vrcholí dosažením nejvyššího vrcholu hřebene Monte Camicia (2564 m), o kterém se díky jeho pověstné 1200 m vysoké a 2 km široké severní stěně hovoří jako o „apeninském Eigeru“. celou cestu budeme doprovázeni úžasnými výhledy jak k blízkému Jadranu, tak na pláň Campo Imperatore.

Přechodem druhého nejvyššího pohoří Apenin - masívu La Majella se dostaneme do zcela jiného světa. La Majella je nekompromisní vápencovou pustinou, jaká nemá obdoby. Hledejme ji v blízkosti města Sulmona (cca 150 km z Říma a 60 km od Pescary), odkud můžeme vyjet do výhodně položené osady Campo di Giove (1064 m). Toto místo je ideálním výchozím bodem pro přechod hlavního a vlastně jediného hřebene La Majella. Po páteři hor vede dobře vyznačená trasa č.1, která nejprve dosáhne vrcholu Rotonda (2321 m). Již odtud můžeme obdivovat toto mohutné pohoří, které na straně západní spadá do údolí takřka kolmými stěnami, zatímco na straně opačné se mění v rozbrázděnou krasovou pláň. Hřeben kulminuje vrcholem Monte Amaro (2793 m), kde můžeme přespat v oranžové boudě bivaku. Pohoří zde ztrácí svůj doposud jednotný hřeben a dělí se do několika bočních ramen, z nichž každé je prezentováno divoce tvarovanými holými štíty. Především druhý nejvyšší vrchol - Monte Acquaviva (2737 m) ve tvaru gigantického bochníku je prototypem pouštní hory první kategorie. Hlavní hřeben pak stále pokračuje severním směrem a končí v blízkosti lyžařského střediska Majeletta (1830 m, silnice, vysílače, nejbližší civilizace je v nedalekém sedle Lanciano).



Velký apeninský travers
Centrální Apeniny díky své geologické, kulturní a historické pestrosti představují ideální cíl pro každého milovníka hor a aktivit s tím spojených. Můžeme zde celé týdny putovat s batohem přes hory a vysoko položené náhorní planiny nebo šplhat po skalnatých stěnách. Velký trek přes Apeniny je snad nejlepším způsobem, jak poznat tuto stále ještě tak trochu tajemnou krajinu.


Treking je dnes velice módní záležitostí. Ovšem ruku na srdce - existuje ještě něco takového? Všechny slavné trekové trasy jsou dnes především komerční záležitostí. V každém koutě světa na vás číhají agentury, nabízející průvodce, transport zavazadel, a kdejaký „hejhula“ vybírá za vstup do hor poplatky atd. To jistě nijak nesnižuje krásu lokality a sportovní hodnotu, ale skutečný Trek (s velkým T), tedy dlouhé osamělé putování v přírodě to už asi není. Apeniny, ač neleží na druhém konci zeměkoule, však takovou dlouhou a atraktivní cestu mohou nabídnout. Souvislý přechod pohoří Monti Sibillini, Monti della Laga a Gran Sasso d´Italia je, co se týče přírodních a sportovních hodnot, skutečnou trefou do černého.

Naší dlouhou pouť zahájíme na severu a hned první pohoří, které se nám staví do cesty je jedním z těch apeninských „top“. Monti Sibillini se svým profilem jednolitého hřebene jsou trekařskou nirvánou. Nejlepším vstupem do hor je průstup soutěskou Gola de Infernaccio. Z krásné vesnice Montefortino, postavené noblesně na špičce kopce dojdeme po široké cestě až ke vstupu do soutěsky. Nejkrásnější partie hledejme právě zde, tedy v místech, kde se skalní stěny přibližují k sobě pouze na několik metrů. Chodník sleduje tok říčky, později již otevřeným terénem vyjde k první salaši (zděná bouda, slušné místo pro bivak v případě, že jsme do hor nastupovali až odpoledne).

Dalším cílem je pravidelná pyramida vrcholu Monte Bove, který, třebaže leží poněkud stranou hlavního hřebene, patří ke tvarově nejpěknějším vrcholům pohoří. Následující postup po hřebeni je jednoznačnou záležitostí. Míjíme skalnatý vršek Palazzo Borghese a přes námi je vznešený úzký hřeben Monte Redentore. Rozhledově jedinečný úsek, především pláň Piano Grande de Casteluccio nás nenechá na pochybách v jakém koutu Evropy se vlastně nacházíme. Hřebenovka se dostává do sedla, kde najdeme bivakovací chatu Tito Zilioli. Nocleh na tomto místě je velmi vhodný. Hned „u nosu“ totiž máme nejvyšší vrchol pohoří - Monte Vettore (2476 m), kam můžeme vyběhnout jak v rámci podvečerní túry nebo ráno za východem slunce.



Následující den je ve znamení přechodu z hor Sibillini do jižně položeného masívu Monti della Laga. Nejprve sestoupíme do sedla Forca di Presto (silnice, tur. chata) a potom lesy sejdeme do osady Arquata del Tronto, postavené pod středověkým hradem Rocca (možnost dokoupení potravin, rovněž dobře zásobené infocentrum). Nekonečné stoupání z údolí řeky Tronto (možno vyjet busem) končí ve vesnici Spelunga, kde má svůj počátek hřebenovka hor Laga. Zpočátku se jedná o malý orientační rébus, končící dosažením rozložitého, erozemi rozbrázděného vrcholu Macera della Morte (2073 m, bivak možný - pramen vody). Jasně vyznačená pěšina dále přechází přes snad nejkrásnější horu pohoří - travnatou pyramidu Cima Lepri (2445 m) a míří k tvarově nevýraznému nejvyššímu vrcholu Monte Gorzano (2458 m).

Hory Monti della Laga připomenou ze všeho nejvíce slovenské Roháče. Vládne zde však nádherná samota, rovněž setkání s vlkem nemusí být vzhledem k množství stop ničím výjimečným (ostatně místní hovoří o Monti della Laga jako o Vlčích horách). Překonáním posledního vyššího kopce  Cima della Laghetta scházíme k největšímu umělému jezeru Itálie - Lago di Campotosto (u hráze celoročně funkční bufet).

To se již před námi tyčí poslední cíl tohoto horského trojboje - monumentální hradba hor Gran Sasso d´Italia. V dalším postupu máme na výběr ze dvou variant. Pokud se chceme držet hlavního hřebene Gran Sasso, pak musíme sejít do vsi Ortolano a přejet busem (stopem) do silničního sedla Lama (1200 m, + cca 7 km), kde má svůj počátek velkolepá hřebenovka přes vrcholy Monte St. Franco (2132 m), Monte Jenca (2208 m) a scházející do uzlového bodu u jezera Camarda. Druhou, pohodlnější, ale o nic méně zajímavější možností je přechod k malé přehradě Lago di Providenza, odkud lze vstoupit do hor překrásným údolím Chiarino. Pokud zvolíme tuto variantu o tak moc zase nepřijdeme. V údolí je pro poutníka připraveno velké přírodní tábořiště (lokalita San Martino), výše pak najdeme salaš Vaccareccia. Rovněž o vodu není nouze. Od salaše pak v pohodě vystoupíme k jezírku Camarda, ukrytém na malé pláni.

Před námi je jeden z nejkrásnějších úseků treku. Hřeben Camarda - Malecoste - Cefalone je skutečnou vysokohorskou chuťovkou. Především skalnatá hradba Malecoste prověří na několika místech naší odolnost vůči závratím. Uzlovým bodem Pizzo Cefalone se dostáváme do srdce pohoří Gran Sasso a je jen na nás, jaký další postup zvolíme. Blízké chaty Duca degli Abruzzi lze využít jako opěrného bodu pro výstupy na dva nejvyšší vrcholy pohoří - Pizzo d´Intermesoli a Corno Grande a teprve potom dorazit kompletní travers centrálních Apenin přechodem skvostnou, místy zajištěnou hřebenovkou Centenario  (Brancastello - Camicia), odkud lze ještě dále pokračovat po páteři hor až na pláň Campo Imperatore.
Celý trek zabere 10 - 12 dní, samozřejmě že lze mnohé úseky kombinovat či přejít jen část hor. Rozhodně se jedná o fantastický zážitek jakému není široko daleko rovno.



Chaty a bivaky Centrálních Apenin

Pohoří Gran Sasso d´Italia

Rifugio Antonella Panepucci Alessandri (1700 m, tel. 0862-24342 nebo přímo na chataře Alfredo Fossi, 0380-4320193). Majetek CAI, kapacita 20 míst. otevřena červenec až říjen). Chata leží na severním úbočí hory Monte San Franco na západním okraji pohoří.
Rifugio Duca degli Abruzzi (2388 m, tel.347-6232101). Majetek CAI, kapacita 20 lůžek, otevřena od června do září. Nově obnovenou chatu najdeme v blízkosti vrcholu Portela, vzdálená necelou hodinu chůze od hotelu Campo Impetarore.
Rifugio Giuseppe Garibaldi (2231 m, tel. 347 - 6106450.). Nejstarší chata v oblasti z r.1886, majetek CAI, v provozu od července do září, kapacita 12 míst + 8 míst ve stále otevřeném prostoru. Chata stojí v centrální části pohoří, z hotelu Campo Imperatore zde dojdeme za hodinu, z Prati di Tivo za 3 hod. Info: www.vagamonti.it
Rifugio Carlo Franchetti (2433 m, tel. 0861-959634). Horolezecky a turisticky nejvýznamnější chata v pohoří je majetkem CAI Roma, kapacita 22 míst, v provozu od půlky června do půlky září. přístup z Prati di Tivo zabere cca 1,5 - 2 hod. Info: www.rifugiofranchetti.it
Bivacco Andrea Bafile (2669 m) se nalézá jihovýchodně pod hřebenem Vetta Centrale pod vrcholem Corno Grande. Stavba z r. 1966 (CAI dell'Aquila) je stále otevřena a má kapacitu 9 míst. Čistě horolezecký přístup od hotelu Campo Imperatore zabere 2,5 hod.
Albergo di Campo Imperatore (2130 m, tel. 0862-400000). Kapacita 50 míst, otevřená celoročně, přístupná po asfaltové silnici (v zimě uzavřena) nebo gondolovou lanovkou. Důležitý výchozí bod pro mnoho túr.
Mimo tyto chaty najdeme v pohoří celou řadu kamenných bud a salaší, které mohou v případě nouze sloužit jako dobrý bivak. Jednak to jsou salaše Vaccareccia a Solange na jižní straně Monte Corvo, na severní straně toho masívu pak najdeme příjemnou boudu Rifugio del Monte. Malou, ale bohužel uzamčenou kamennou boudu (klíč údajně k dispozici u CAI) Rifugio Nicola d´Arcangello (1655 m, 4 místa) najdeme na severní straně hřebene Brancasello (pod sedlem Vado do Corno).

Pohoří La Majella
Rifugio dello Jaccio Grande
(1708 m) je pastevecká, dnes již dosti zchátralá bouda na hřebeni Monte Morrone. Stále otevřeno, výstup ze sedla San Leonardo zabere cca 2 hod.
Rifugio Paolucci (1310 m, tel. 0871-896110). Tuto příležitostně otevřenou chatu, patřící spolku CAI najdeme v blízkosti silničního sedla Lanciano na severním okraji pohoří. Kapacita 48 lůžek (spíše školící středisko, pro turistiku nemá žádný praktický význam)-
Rifugio Pomilio (1895 m, tel. 0871-83408). Chata CAI Chieti leží v blízkosti vrcholu Majelleta (přístup autem). Kapacita 40 lůžek, otevřeno dle potřeby a počasí.
Bivacco Fusco (2500 m) je žlutá plechovka, postavená v centrální části nejvyšších vrcholů La Majella (Cima e del Monte Focalone). Majetek CAI, stále otevřený prostor nabízí 8 míst a dojdeme k němu po cca 2 hodinách chůze od starého hotelu Blockhaus (Majelleta).
Rifugio Manzini (2523 m) je uzavřená zděná bouda v údolí Valle Cannela (výstup na Monte Amaro od východu). Klíče od chaty je možno vyzvednout na lesní správě (Corpo Forestale dello Stato) v obci Fara San Martino (tel. 0872-980350)
Bivacco Pelino (2795 m) je nejvýše položeným úkrytem v Apeninách, stojící přímo na vrcholu Monte Amaro (na místě bývalé strážní boudy Vittorio Emanuele II.). Plechový „kopačák“ pojme cca 12 osob.

Monti Sibillini
Rifugio Tito Zilioli (2250 m). Samoobslužná chata, patřící CAI, jediná funkční chata v pohoří, kapacita cca 15 míst.
Rifugio degli Alpini (1560 m, Tel. 0736-809278). Chata na jižním okraji Monti Sibillini, ležící v blízkosti asfaltové silnice (sedlo Forca di Presto). V provozu červenec - září, celoročně o víkendech (ale sporadicky).
Mimo této chaty najdeme v horách Monti Sibillini několik slušných kamenných salaší, poskytujících přijatelný komfort (např. Cassaletto de Rosi na konci soutěsky Val di Tenna
nebo obytná jeskyně u jezera Pilato).

Monti Velino
Capanna  di Sevice
(2119 m, tel. 0863-517889). Příležitostně otevřená chata patřící CAI. Celoročně otevřený prostor pro 5 osob.
V pohoří by mělo sloužit ještě několik horských chat (Telespazio, Magrini, Sebastiani), ale ty v reálu nejsou provozuschopné (spíše nedobytné skladiště).

Monti della Laga
V tomto pohoří nenajdeme ani jednu turistickou chatu či bivaky.



Informační centra:
Azienda di Promozione Turistica Regionale,  Via Oberdan, I - 64100 Teramo
Azienda di Promozione Turistica Regionale,  Corso V. Emanuele II, I- 65100 Pescara
Azienda di Promozione Turistica Regionale,  Piazza S. Maria di Paganica, I- 67100  L'Aquila
Azienda di Promozione Turistica Regionale, Via B. Spaventi 47,  I - 66100 Chieti
Azienda di Promozione Turistica, Via Cintia 7,  I - 02100 Rieti
Ufficio Informazioni e di Accoglienza Turistica,  Piazza del Popolo 1, I- 63100 Ascoli Piceno
Ufficio Informazioni e di Accoglienza Turistica, Via Luigi Ferri 17, I- 62011 Cingoli

Informační centra národních parků
Ente Parco Nazionale della Majella, Palazzo di Sciascio, Via Occidentale, 6 - 66016 Guardiagrele (CH), www.parcomajella.it
Parco Nazionale d'Abruzzo, Lazio e Molise, Viale Santa Lucia - 67032 Pescasseroli, www.parcoabruzzo.it
Parco Nazionale del Gran Sasso e Monti della Laga, Via del Convento - 67010 Assergi, www.gransassolagapark.it
Parco Naturale Regionale Sirente-Velino, Viale XXIV Maggio, Snc - 67048 Rocca di Mezzo, www.parcosirentevelino.it
Parco Nazionale dei Monti Sibillini,  Piazza del Forno, 1 - 62039 Visso, www.sibillini.net

Počasí:
www.ilmeteo.it
www.meteoappennino.it
 
Horské spolky (CAI):
www.caiantrodoco.it
www.cailaquila.it
www.caichieti.it
www.caifrascati.it
www.caimacerata.it
www.caipescara.it
www.cairieti.it
www.cairoma.it
www.caiteramo.it



Mapy a průvodce:
Mapy horského spolku CAI - Monte Velino-Sirente, Gran Sasso d´Italia, La Majella, Monti della Laga v měřítcích 1:25 000 až 1:50 000 ( k dostání v podhůří v prodejnách Tabacchi nebo na horských chatách v cenách 10 - 15 €). Dále mapy nakl. Kompass č.666 Monti Sibillini a č. 669 Gran Sasso d´Italia (další mapy jsou v nakladatelském plánu).
V rámci průvodcovské literatury není na našem trhu žádný dosažitelný titul. Na místě však můžeme zakoupit celou řadu hodnotných průvodců. Ucelený přehled podává publikace známého znalce Stefana Ardita - Monti d´Abruzzo (Carsa Edizzioni)
Ve známém anglickém nakladatelství Cicerone vyšel obsáhlý průvodce Central Apennines of Italy. Snad nejlepší turistické průvodce po Apeninách vydává nakl. Schede. Tituly Lazio Nord a Sud, Gran Sasso, La Majella, Monti della Laga, Sirente-Velino a Monti Sibillini nemají na trhu obdoby. Každá brožura obsahuje cca 50 - 70 túr s výsečí mapy a množství krásných barevných fotografií. Většinou v italštině, některé tituly i v angličtině, cena 20 - 25 €. Stejné nakladatelství vydává pěkné turistické mapy v měřítku 1:25 000.
Velmi podrobné mapy (především pro skialpinisty) vydává nakl. Technopress (1:15 000). Rovněž průvodcovská řada Apennini vol. 1, 2 a Speciál popisuje všechny běžné túry, dálkové trasy a ferraty v celých Apeninách.

Vyšlo jako příloha Téma magazínu Lidé a hory 2/2009

Přednášky

Ivo Petr

Náčelník klubu AlpinTrek
Telefon: 777 03 13 14
Email: alpintrekclub@seznam.cz
Facebook : Ivo Petr

Ivo Petr