Écrins - evropský Kavkaz

AlpinTrek : Články : Francie - Écrins - evropský Kavkaz vydáno 8. 2014    Autor: Ivo Petr

Masív Écrins v Dauphineských Alpách můžeme s klidným svědomím nazvat západoevropským Kavkazem. Najdeme zde vysoké majestátní štíty sevřené ledovcovými krunýři, neobyčejně krásná zelená údolí, jezera i hučící řeky. Možná lze namítnout, že tím vším disponují i jiné alpské masívy. To možná ano, ale sotva kde jinde je na tak rozsáhlém území vše zcela podřízeno přírodě. Nejsou zde totiž žádná turistická či lyžařská střediska a vesnice, pouze pár horských chat a samot zachraňuje jinak zcela opuštěnou krajinu. Écrins je splněným snem každého milovníka hor a místem, které jednou pro vždy uhrane svou velebnou krásou.

Écrins, Oisans nebo Dauphiné?
Francouzské Alpy to nejsou jen Mont Blanc či nekonečné sjezdovky Savojských Alp. To je neuvěřitelně spletitý systém desítek horských skupin a masívů, jejichž rozdílnost je na tak nevelkém území až zarážející. V těsné blízkosti zde můžeme nalézt vysoké zaledněné štíty a vyprahlé pouštní hory, líbezná zelená údolí se náhle mění v divoké skalnaté kaňony a když si k tomu všemu doplníme půvabné kamenné vesnice a usměvavé lidi, mluvící pouze a jen rachotivou francouzštinou dostaneme obraz země, která svým charakterem „nenačančané“ krajiny bude naším srdcím snad nejblíže. Jedním z nejkrásnějších, ale pro našince stále ještě nepříliš objeveným územím je pohoří Écrins. Pokud budeme hory hledat na mapě, najdeme je hned pod několika různými názvy. Oficiální název zní Massif des Écrins (čte se „dezékrán“ v původní akvitánštině „leis escrinhc“) a na jeho přítomnost nás upozorní především jasně vyznačená hranice stejnojmenného národního parku. Druhým názvem, pod kterým se mohou hory skrývat je Oisans. Jedná se však pouze o název regionu kolem údolí řeky Romanche, kam samotné hory Écrins spadají monumentálními štíty, soustředěnými na severním okraji. Posledním názvem je Dauphiné, vyjadřující spíše historické vymezení celé oblasti (vzpomínané od r. 1110). Odpověď tedy na otázku, uvedenou v nadpisu je zcela snadná - vše je správně, ale oficiální členění hovoří jasně - Dauphineské Alpy - masív Écrins.

Geografické vymezení pohoří je poměrně snadné a zjednodušeně můžeme říct, že takřka z každé světové strany jej ohraničuje některá z významných alpských řek. Na východě a jihu je to Durance a Guisane, na západě Drac, na severu pak Romanche. Geologické složení je pestré, přesto nijak nevybočuje s alpského „standardu“. Základ tvoří krystalické břidlice a sedimenty. Oblast La Bérarde je bohatší na granit, nejvyšší hora pohoří - Barre des Écrins je tvořena metamorfovanými horninami tzv. migmatity (směsi granitu a ruly), stavebním prvkem La Meije nebo L´Olan je rula. Hlavní hřeben pohoří má tvar podkovy otevřené k západu. V této linii najdeme nejvyšší vrcholy (Barre des Écrins, La Meije), pouze několik málo vysokých vrcholů leží v bočních rozsochách (Mont Pelvoux, Sirac).
Turistické objevování celé oblasti bylo vzhledem k nedostupnosti masívu a nulové osídlení značně opožděné. Na první známé mapě bratrů Cassiniů z 18. stol. nemá toto území vůbec název, později se vžívá výraz Oisans především pro severní část pohoří. Prakticky teprve vyhlášením Parc national des Écrins v r. 1973 se o pohoří jako takovém hovoří pod tímto názvem. Pionýrské doby objevování hor můžeme datovat od r. 1880, kdy jejich velebnou a nedostupnou krásu objevuje generace lezců na čele s americkým borcem W. A. Coolidgem. Ten společně s Henrim Duhamelem a dalšími slézají jako na běžícím páse jeden vrchol za druhým (na 51 prvovýstupů!). Dnes najdeme v pohoří stovky kilometrů značených cest a dobrých 35 turistických chat. S výjimkou několika skromných osad (La Bérarde, Ailefroide) zde nenajdeme žádné obývané vesnice, na turistická střediska můžeme zapomenout úplně (pouze na severu, tedy na vnější hranici masívu pod vrcholem La Meije leží menší lyžařské centrum La Grave, dalším skromnějším místem Le Puy-Saint Vincent v údolí Vallouise, velké středisko Les Deux Alpes na západním okraji je pak tak trochu „mimo mísu“).

Massif des Écrins je rozdělen do několika samostatných celků. Severní hranici tvoří údolí řeky Romanche, která je zároveň odděluje od masívu Grandes Rousses. Probíhá tudy rovněž důležitá silniční komunikace (sedlo Lautaret), spojující Grenoble s městem Briançon (přístup do Itálie). Přestože se zde tyčí impozantní obři La Meije, Le Rateau, Le Grande Ruine a další, turistický význam oblasti není příliš velký. Na to jsou severní srázy hor příliš srázné a těžce dostupné. Do hor proto musíme vstoupit některou z velkých dolin, které do pohoří zasahují jak od západu, tak z východu. Epicentrem turistiky a horolezectví je údolí Véneon, resp. jeho horní část, prezentovaná malou osadou La Bérarde. To je ideálním výchozím bodem pro výstupy na takové pojmy jakými jsou La Meije (3983 m), rozložitý hřeben Les Bans (3669 m), skalnatá hradba L´Ailefroide (3954 m), nenápadné Le Rateau (3809 m) nebo známý žulový obelisk Aiguille Dibona (3131 m). Východním protipól této doliny je údolí Valouise, na jehož konci najdeme roztroušenou osadu Ailefroide. Toto místo je opěrným bodem pro dosažení nejvyššího vrcholu celého pohoří a zároveň nejjižnější čtyřtisícovky Alp - Barre des Écrins (4102 m). Tyčí se zde však i další vysoké a lákavé cíle - Mont Pelvoux (3932 m), Les Agneaux (3663 m) a další. Poslední dvě významné doliny pohoří - Valgaudemar a Valjouffrey zasahují do hor od jihu a západu a jejich turistický význam, s výjimkou přístupu pod famózní pyramidu L´Olan, není velký. Pohoří zde navíc ztrácí svůj velehorský charakter a díky spalující jižnímu slunci připomíná spíše pouštní hory Maroka.

Massif des Écrins nikdy netrpěl a snad (doufejme) ani v budoucnu nebude trpět pod enormní návštěvností. Je vyhledáván spíše Francouzy, cizinci zde příliš k vidění nejsou a návštěvníky z Čech zde spočítáme na prstech rukou. Když si navíc uvědomíme, že jen o pár desítek kilometrů severněji, tedy v oblasti Mont Blanc praskají turistická střediska ve švech a v horách najdeme stovky, ba přímo tisíce lidí, jedná se o jev naprosto ojedinělý. A to je dobře. Écrins si zachoval pověst pohoří pro fajnšmekry a pro lidi, kteří hledají (a zde také nacházejí) klid, pohodu a úžasnou čistou přírodu.



Historie dobývání Écrins
Dauphineské Alpy byly v rámci objevování Alp po dlouhou dobu neznámou, těžce dostupnou oblastí. Do hor nevedly žádné komunikace a tak jistě neudiví, že první skuteční objevitele hor zareagovali na všechny ty nádherné výzvy Écrins až takřka 100 let po prvním výstupu na Mont Blanc.

Pomineme-li lovce, sběrače minerálů a pokladů a pastevce, kteří se mohli v rámci provozování svého řemesla dostat v rámci hor Écrins značně vysoko, skutečně turistické nebo lépe řečeno horolezecké objevování hor začalo až na sklonku 19. století. A pokud budeme hovořit o dobývání celého masívu, pak musíme začít především magnetem největším - nebetyčnou nedostupnou „královnou Dauphiné“ - La Meije (3983 m). Jistě, ledová závora Barre des Écrins je členkou prestižního klubu čtyřtisícovek, ale La Meije byla a asi vždy bude skalpem nejcennějším. O La Meije, přezdívanou jako „dauphinéský Matterhorn“ usiloval nejvíce slavný Edward Whymper, který ji považoval za neslezitelnou. Na nižší vrchol, zvaný Doigt de Dieu (Zub Boží) vystoupil v roce 1864 věhlasný Christian Almer, ale při pohledu na vrchol nejvyšší víceméně v duchu souhlasil z Whymperem. V následujících létech byla hora doslova obležena horolezeckými družstvy z celého světa, ale La Meije odolala. Pak přišel srpen 1875 a s ním dva mladící - Henri Duhamel (22 let) a Henri Emmanuel Boileau (18 let). Bez přehnaných ambicí vyrazili k La Meije od severu, tedy přes ledovec Homme. Přes jistý úspěch však oba lezci usoudili, že jediná cesta povede asi od jihu. Po třech marných pokusech Duhamel prohlašuje o La Meije, že ji nelze slézt, jeho přítel Boileau je však jiného názoru a 16. srpna 1877 společně s Pierrem Garpardem dosahuje po heroickém výkonu vrcholu „nedobytné“ hory.

Další významnou postavou v historii hor Écrins byl Američan William Auguste Coolidge, který většinou v tandemu s Christianem Almerem sbíral prvovýstupy jako na běžícím páse. Za třicet let působení v milovaných Dauphineských Alpách, které se mu doslova staly druhým domovem, vykonal neuvěřitelných 1700 výstupů. Mnohé z nich byly prvovýstupy, jako např. na L´Olan (1877 m), Les Bans (1878), Pavé (1879) a pochopitelně Pic Coolidge, jež nese podnes jeho jméno. Neméně zajímavou postavou horolezeckého objevování Écrins byla Coolidgeova teta Margaret Claudie Brevootrová zvaná Meta. O této svérázné ženě můžeme s klidem prohlásit, že se stala matkou alpského ženského horolezectví, neboť v té době něžné pohlaví do vysokých hor příliš nevstupovalo. Na svém kontě má mimo jiné hned několik prvovýstupů. Jako první pak stanula na vrcholu Le Rateau a Grande Ruine (1873).

Je zajímavé, že zatímco pozornost lezců zvučných jmen se upírala především na La Meije, nejvyšší vrchol masívu - Barre des Écrins příliš nelákal. K lítosti Francouzů, kteří brali působení v těchto horách za prestižní záležitost stanuli na vrcholu jako první Angličané. Nebyl to nikdo menší než Edward Whymper (pozdější dobyvatel Matterhornu), Adolphus W. Moore a Horace Walker v doprovodu skvělých horských vůdců Michela Croze a Christiana Almera (jistou „národní“ záplatou pak jistě bylo, že alespoň Croz pocházel ze Chamonix). Stalo se tak v červnu 1864 a je zajímavé, že vrcholu nedosáhli nejsnadnější cestou přes ledovec Glacier Blanc, ale mnohem obtížnější variantou z La Bérarde přes sedlo Col de Écrins a dále východním hřebenem. Ledovcem Glacier Blanc pak celé družstvo sestoupilo až do Vallouise, čímž vytvořili vlastně kompletní přechod nejvyšší hory pohoří.

Écrins však nejsou jen skalnatí a zalednění obři. Je to také celá řada možná skromnější, ale o to vyzývavějších horských cílů. Na přední místě lze zcela bez obav zařadit skutečný šperk pohoří - skalní jehlu Aiguille Dibona. Dokonalý žulový hrot lákal a bude lákat generace lezců, neboť nenajdeme v celém masívu odpovídající konkurenci. Skalní obelisk se nachází v masívu Sorrelier a jak již název napovídá, na její ostré špičce nestanul nikdo jiný, než slavný italský horský vůdce Angelo Dibona a Guido Meyer. Stalo se tak v roce 1913 a od té doby bylo v kolmé severní stěně vytýčeno na 14 cest, z nichž sedm patří k těm nejklasičtějším. Do historie objevování krás masívu Écrins se tak trochu „inkognito“ zapsal jeden z nejuznávanějších fotografů hor 19. a 20. stol., slavný Vittorio Sella. Když projížděl jako 19tiletý mladík v r. 1888 z Frejus do Grenoblu, krása Dauphineských hor jej zcela omráčila. Ve společnosti horských vůdců pak podniká několik výletů přímo do srdce hor (týden v La Bérarde) a jeho fotky, snímané fotoaparátem Dalimeyer (deskový bedna na formát 30x40 cm) jsou nádherným svědectvím o stavu pohoří na sklonku 19. století. Je však poněkud smutnou podívanou, co za více jak sto let dodnes zůstalo z mnohých ledovců Écrins.

Na skutečně turistickém objevování hor má lví především spolek Club Alpin Francais. První skutečně horská chata Cézane byla slavnostně otevřena 18. srpna 1877 na horním konci louky Pré Madame Carle (na úpatí Mont Pelvoux). Stalo se tak jen o 2 dni později, než byla poprvé dobyta slavná La Meije. Otevření chaty má jistou pikantní příchuť, neboť se jej zúčastnil i jeden z oblehatelů La Meije - Henri Duhamel, který se zde v právě v tomto okamžiku setkal se svým druhem Boileau, který se vracel z úspěšného pokusu o dobytí vrcholu. Výstavba dalších chat, stejně tak značených chodníků na sebe nenechává dlouho čekat, přesto podnes nepatří hory Écrins mezi nikterak enormně navštěvované horské celky Francie.



Vrcholy „in“ a vrcholy „out“
S horami je to jako v životě. Některé jsou v kursu a denně na ně proudí davy turistů a horolezců. Mnohé vrcholy a zajímavá místa však leží v jejich stínu a jsou skutečnou oázou klidu. Na území pohoří Écrins je celá řada míst, která jsou jak „in, tak i „out“. Podívejme se na některá z nich.


Největším magnetem všech horských masívů je jejich kulminační bod, koruna pohoří, jednoduše nejvyšší vrchol, jehož dosažení je splněným snem každého zaníceného horala. V případě hor Écrins je tento cíl o to lákavější, neboť se jedná a nejjižnější čtyřtisícovku Alp a v podstatě jediný vrchol, který tuto magickou hranici v oblasti překračuje. Ledová závora Barre des Écrins (4102 m) je výraznou dominantou pohoří, jejíž dosažení je určeno spíše výkonným horolezcům. Ovšem i vysokohorští turisté se mohou vydat do její ledové náruče. Cílem je pak předvrchol Dôme de Neige des Écrins, který je uváděn jako samostatný vrchol (4016 m). Výchozím bodem je osada Ailefroide (závěr údolí Vallouise). Najdeme zde snad do všech koutů roztahaný kemp, několik barů a obchodů. Odtud pokračujeme po asfaltové silnici (autostop funguje) k chatě Cézanne na velké louce Pré de Madame Carle. Odtud stoupáme serpentinami k chatě Glacier Blanc. Cestou se nabízejí úžasné výhledy na věže a skalní stěny masívu Pelvoux. Další výstup vede již po okraji ledovce Glacier Blanc (několik trhlin) a končí překonáním skalního prahu na chatě Refuge des Écrins (3170 m). Zde je vhodné ubytování, což není vzhledem k popularitě výstupu na nejvyšší vrchol pohoří snadné (místa k bivakování jsou více jak skromná). Nástup na závěrečný útok je dán velmi brzkou ranní hodinou a prvním cílem je sedlo Col des Écrins. Ještě před sedlem se však stáčíme doleva do středu ledovce a po strmějším výstupu traversujeme ledovec Blanc severozápadním směrem. Po dalším prudším výšvihu vyjdeme do sedla Breche Lory a ostud již snadno na vrchol Dôme de Neige des Écrins, který je cílem většiny dobyvatelů. Samotný vrchol Barre des Écrins je vyšší o necelých 100 metrů, výstup je však dosti náročný (PD), především závěrečný, jako žiletka ostrý hřeben není nic pro slabé nátury. Sestup vedeme stejnou cestou. Celkem dvoudenní akce, výstup z chaty Écrins zabere cca 3 - 4 hod.

V pohoří Écrins není mnoho turisticky přístupných vysokých vrcholů. Mezi ty „snadnější“ pak patří dvojice Piz Coolidge (3774 m) a Le Grande Ruine (3765 m). Všechny výstupy jsou však vedeny v místy nepřehledném terénu (na značky zapomeňme), přecházíme přes zbytky ledovců, ale největším nebezpečím je nestabilní skála. Na vrchol Piz Coolidge vystupujeme ze sedla Col de la Temple, které je snadno dostupné jak z údolí Vallouise (Ailefroide, přechod přes jedinečný „Černý ledovec“ - Glacier Noir), tak z údolí Véneon (La Bérarde). Od samotného vrcholu nás odtud dělí dobré 2 hodiny nebezpečného výstupu v „minovém“ poli skal a sněhových jazyků. Náročnost výstupu je udávána jako „F“ tedy snadná túra, ve skutečnosti se jedná o dosti náročné lezení. Pomocné lano nezbytné nejen pro zajištění strmých sněhových traversů, ale i při návratu pro slanění. O něco snadnější je výstup na nádhernou pyramidu vrcholu Le Grande Ruine. Výchozí bod hledejme na severní straně pohoří ve vesnici Villar D´Arene. Odtud vyjdeme značenou (místy zajištěnou) cestou k chatě Adéle Planchard (3173 m). Od chaty pokračujeme po vyšlapané stezce přes ledovec Superieur des Agneaux (pozor na padající kameny a skryté trhliny). Klíčovým místem je překonání okrajové trhliny a následný strmý výstup ve skále. Nejvyšší bod masívu nese název Pointe Brevoort a k jejímu dosažení budeme potřebovat cca 2 - 3 hod. (z chaty Adele Planchard). Velmi vhodné je lano na zajištění při zpáteční cestě.

Opusťme na chvíli svět ledovců a vydejme se krajiny přívětivější, zelenější a také o poznání osamělejší. Takových míst je v horách Écrins stále více jak dost. Takřka povinnostní túrou každého návštěvníka osady La Bérarde (údolí Véneon) je výstup na vrchol Tête de la Maye (2516 m, Mayská hlava). Přestože kopec jen o něco málo převyšuje výšku 2500 m, platí díky dokonalému kruhovému výhledu za jeden z nejvyhlášenějších turistických cílů. Výstup je snadný, pouze v závěru je několik skalních pasáží zajištěno ocelovými řetězy (nejedná se však o žádnou regulérní ferratu). Na vrcholu nás vítá pěkně vyvedená rozhledová růžice, díky níž můžeme identifikovat celou tu krásu vůkol. V podstatě polodenní výlet zabere i s posezením na vršku sotva 4 hod., túru můžeme zařadit jako kalorický zákusek po vydatném obědě.

Tajným tipem na zajímavou túru je vrchol, nesoucí libě znějící jméno La Cucumelle (2698 m). Na mapě tuto kótu objeví jen skutečně nezdolní pátrači, v reálu nás však ihned osloví tvarem nádherné bělostné pyramidy. Výstup je zcela snadný, ovšem musíme si na něj vyhradit celý den.  Startovním bodem pude tentokrát středisko Ailefroide (Vallouise). Po dálkové trase GR54 vyjdeme k malé osadě Chambran. Opustíme stejnojmenné údolí (většina návštěvníků pokračuje k jezeru L´Eychauda) a pomocí několika serpentin vyjdeme do sedla Col de Cucumelle. K samotnému vrcholu vede úzký a mírně závratný chodník, balancující po ostří suťového hřebene. Od vrcholového kříže naprosto fantastický výhled nejen na blízké obry Écrins, ale také na podivuhodně spletitý labyrint masívu Grandes Rousses.

V představování významných i těch skoro zapomenutých vrcholů masívu Écrins bychom mohli pokračovat dál a dál a jejich výčet a byť jen stručný popis by zcela jistě zaplnil obsah několika čísel tohoto magazínu. Cílem článku však bylo pouze lehce navnadit a přiblížit pár zajímavých míst pro potenciální zájemce o tento nádherný kout francouzských Alp.



Národní park Écrins
Národní park Écrins je jedním ze šesti vnitrofrancouzských národních parků (zbylé tři parky najdeme na zámořských územích). Bez přehánění jej lze označit za nejkrásnější ze všech chráněných území Francie. Cevénnes jsou drsné a nehostiné, Vanoise přespříliš komercionalizované, Pyrenejský NP je pouze malým vzorkem z krás Pyrenejí, Mercantour snad až příliš spálen středozemním sluncem a ostrovní NP Pont Cros pak nemá s horami zhola nic společného.


Stručně a srozumitelně řečeno - na území NP Écrins najdeme úplně vše. Jak vyprahlou, skorou pouštní krajinu, tak líbezné horské louky obklopené nebetyčnými stěnami a rozsáhlými ledovci. Nechybí množství jezer, bouřlivé horské toky, vodopády, rozmáchlá údolí, ale i sevřené soutěsky.

Prvním signálem k vytvoření současného národního parku bylo zřízení skromného „miniparku“ Parc national de la Bérarde v roce 1913. Bylo tak učiněno z iniciativy milovníků přírody, především pak ze strany agilního CAF (Club Alpin Francaise). Jedinečnost zdejší přírody a neobyčejná krása celého masívu Écrins pak vedla v r. 1973 k vyhlášení značně rozsáhlého území do současné podoby Parc National des Écrins. Nebyla to zdaleka jednoduchá práce. Celé území spadá do dvou správních administrativních celků (Isere/Haute Alpes a Provence Alpes/Cote d´Azur) a zachovat všechny atributy parku, tedy ochranu biodiversity a její trvalý rozvoj nebylo na území celkem 61 obcí jednoduchou technickou záležitostí. Nakonec bylo úsilí všech zainteresovaných slaveno úspěchem a výsledkem bylo vyhlášení celkem 91 800 ha za území samotného parku z celkové 270 000 ha výměry ochranné zóny.

Terén NP Écrins je skutečně rozmanitý. Je to dáno především geologickým složením. Zatímco jih a východ území je tvořen sedimentárními horninami (vápence, břidlice), severní a západní část se vyskytují spíše odolnější krystalické horniny (granit, rula). Rozdíly ve vzhledu krajiny jsou skutečně diametrální. Vždyť výškový rozdíl od 800 m do 4102 m je impozantní. Důležitým faktorem vzhledu krajiny je rovněž její osídlenost, resp. hospodářské využití půdy. Třebaže první osadníci se v horách dle nálezů objevili již v době bronzové, strmý a neschůdný terén, časté kamenné a sněhové laviny a nedostatek orné půdy způsobil jen malý zájem člověka o tuto oblast. Snad právě díky tomu zůstalo pohoří tak krásně nedotčené lidskou rukou.

Podle oficiálních materiálů NP Écrins žije na území parku 64 druhů savců (především početná stáda kamzíků, dále svišti, zajíc sněžný či hranostaj), 210 druhů ptáků (introdukovaný orel královský, orel skalní, tetřev hlušec, sněhule horská), 12 druhů plazů a obojživelníků a množství druhů vzácných motýlů (jasoň červenooký, jasoň dymnivkový, martináček španělský). Rovněž bohatá je rostlinná říše, zahrnující na 1800 druhů, z nichž mnohé jsou poměrně vzácnými zástupci (jalovec kadidlový, vřesovec stromový atd.).
Správa NP eviduje na území masívu Écrins 670 km značený cest, z nichž plných 500 km vede přímo územím parku.

Turistické zázemí je tvořeno především hustou sítí horských chat. Jistou a příjemnou zajímavostí jistě je, že bivakování (táboření na jednu noc) zde není nijak masivně bráněno. Dle regulí parku je možné nad hranici 2000 m zůstat ve volné přírodě na jednu noc a to od 19 do 9 hod. Této značně velkorysé možnosti využívají především horolezci nebo trekaři, vydávající se na jedinečný dálkový chodník Tour de Oisans (GR 55). Rovněž zde nenajdeme žádné monstrózní hotely či celé gigantické turistické vesnice, jako tomu je např. v Savojských Alpách (Vanoise). Několik menších lyžařských středisek je soustředěných na vnějším obvodu parku a na chráněné území samotné nezasahují. Ochraně přírody a enviromentální výchově se věnuje hned sedm velmi dobře vybavených informačních středisek NP (tzv. „Maison de Parc“). Zde můžeme zakoupit nejen bohatou literaturu, věnovanou ochraně přírody parku, ale můžeme zhlédnout zajímavé audiovizuální pořady a načerpat celou řadu informací. Rozhodně neopomenout!
Informace:
Parc National des Écrins, Domaine de Charance, F-05000 Gap
internet: www.les-ecrins-parc-national.fr




Tour de Oisans
Trekovou cestu, označovanou jako GR 54, ale známější spíše pod názvem Tour de l´Oisans, budeme v mnoha výběrech některých nejkrásnějších treků Evropy hledat marně. Proč to je tak trochu záhadou. V samotné Francii je cesta považována za nejtěžší alpský trek vůbec a za jedno z největších horských dobrodružství. Ostatně není se co divit. Těch takřka 200 km stoupání a klesání kolem ohromujících hor Écrins skutečně není pro každého. Trasu lze rozdělit do dvanácti skutečně dost drsných etap a tak se teď v krátkosti podívejme na jednotlivé z nich.


Hned úvodní etapa dokonale provětrá náš „pajšl“ a fyzičku. Startovním a zároveň cílovým bodem je pěkné město Bourg d´Oisans. Počátek trasy hledejme za mostem přes řeku Romanche (cyklostezka). Následuje velmi strmý výstup, zabezpečený na několika úsecích lany. Obří lyžařské středisko L´Alpe d´Huez naštěstí stezka míjí a vede přes takřka pouštní planinu do údolí Sarenne. Nejvyšším bodem etapy je sedlo Col de Sarenne (horská silnice, 1999 m), konečnou je pak malebná vesnice Besse (hotel, Gite d´Étape, možnost táboření).

Další den patří k výhledově nejlepším na trase. Budeme se pohybovat po tzv. Plateau Paris, odkud se ledovcoví obři Le Rateau nebo slavná La Meije prezentují zvláště vyzývavě. Konec spíše pohodové etapy je v La Grave, výhodnější je však dojít po silnici až do klidnější osady Villar d´Arene (kemp, obchod).
V dalším úseku opouštíme okrajové pásmo hor a vstupujeme přímo do srdce Écrins. Výstup údolím do sedla Col d´Arsine je skutečné velkolepý, ostatně celou dobu budeme kráčet pod dohledem takových velikánů, jakými jsou Le Grand Ruine a Montagne des Agneaux. Cílem je poměrně nezajímavé městečko Le Monetier-les-Bains (doporučuji zůstat již v kamenné vesnici le Casset (tábor u řeky možný).
V Le Monetier-les-Bains opustíme poněkud rušné údolí Giusane a stoupáme opět do hor. Vyvrcholením čtvrté etapy je sedlo Col de l´Eychaude, znetvořeném sloupy lanovky, odkud si jako zákusek k horskému menu můžeme přidat výstup na vrchol Rocher de l´Yret (2830 m) nebo na snadnější, ale neméně atraktivní Le Cucumele (2696 m). Sestup do střediska Vallouise je pohodový, částečně vede i po silnici. Ve Vallouise poslední možnost doplnění proviantu.

Ve Vallouise si dobře odpočiňme a posilněme se, neboť další den nás čeká jedna z nejnáročnější etap treku. Po úvodní „tupé“ šlapačce kolem silnice nás čeká úmorný a v závěru nepříjemný výstup v suti na sedlo Col d´Aup-Martin (2761 m). Kolem nás se prezenuje takřka pouštní krajina jihovýchodních svahů Écrins. Následují traverz do sedla Pas de la Canale rovněž není nic pro slabé povahy. Prudkým sešupem sejdeme k příjemné chatě Chaumete (dobrých 10 hod.).

V další etapě obcházíme úžasně formovanou horu Sirac (3440 m). Při rozhledově jedinečné trase však musíme překonat tři poměrně vysoká, místy těžce schůdná sedla - Col de Valette (2754 m, zvláště nepříjemný sestup), Col de Gouran (2597 m) a nakonec Col de Vallonpiere (2741 m). Nedaleko posledního sedla leží u jezera malá chata Vallonpiere.

Sestupem do údolí Valgaudemar se dostáváme do zcela jiného světa. Jižní část Écrins je pod výrazným vlivem slunce a je to vidět na každém kroku. Sestupová trasa je krátká odpočinková a tak se nechme unášet to proměnlivou krásou, odvíjející se kolem nás. Cílem etapy je vesnice Le Chapelle de Valgaudemar, kde si můžeme nakoupit potraviny na další cestu. Trasa GR 54 v dalším průběhu dělá jakousi jižní smyčku a vystupuje nad údolí Valgaudemar. Této možná trochu zbytečné zacházce se lze vyhnout pochodem po silnici do další vesnice Villar-Loubiere, kam hlavní trek také schází. Tato vesnice je také výhodnější cílem sedmé etapy.

Zatímco předchozí jsme jen klesali a klesali, nyní budeme opět stoupat. A prudce a dlouho. Opouštíme údolí Valgaudemar, obklopené z jedné strany vyprahlým hřebenem Peritéres a Disdier a na straně druhé mohutnou jehlou zaledněné hory L´Olan (3564 m) a míříme kolem chaty Souffles do sedla Col de Veurze. Pozorně sledujeme cestu, která není v tomto úseku nijak zvláště dobře značená. Závěr patří velmi prudkému sestupu do osady s příhodným názvem - La Désert (Poušť). Skutečně zde mimo jednoho baru a turistické ubytovny nic není (slušný kemp je o nevýhodných 5 km níže, přespat po domluvě pod stanem však lze i zde).

Jednou ze závěrečných etap se vracíme z jižní části hor opět na sever. Nejprve vystoupíme šťavnatě zeleným údolím na sedlo Côte Belle (2270 m), odkud klesáme do Valsenestre.
A jsme skoro u konce cesty. Skoro, neboť náš ještě čeká jeden z nejkrásnějších úseků. Trasa GR 54 se zde dělí do dvou variant a je jen velmi těžké určit, která z nich je atraktivnější. Klasická trasa míří strmě do sedla Muzelle (2613 m). Čeká nás tedy více jak 1300 m převýšení, vykoupené sestupem k jednomu z nejkrásnějších jezer v pohoří - Lac de la Muzelle (nocleh na chatě nebo po domluvě ve stanu). Druhá varianta vede mnohem členitějším terénem k jezeru Louvitel a je dlouhá, značně náročná i orientačně.
Poslední etapou treku je sestup od jezera Muzelle do údolí Véneon. Úplný závěr je již víceméně nudnou šlapačkou širokým údolím přes lesy a louky (možné zkrátit autobusem, který však jezdí velmi sporadicky). Cílem je opět město Bourg d´Oisans, odkud lze přejet do Grenoblu (letiště, vlak, autobus).
Délka denních etap je cca 7 - 8 hod., výjimečně i 10 hod. Celou trasu najdeme na dobré nové mapě edice Rando Edition - Écrins (1:50 000, cena 9,5 €, k dostání v podhůří hor).



Écrins pro „ferratisty“
Francie se v posledních letech stává velmocí na poli zajištěných cest, známějších podle italského názvosloví „via ferrata“. Francouzi zareagovali na stále vzrůstající těchto cest poměrně pozdě. První francouzská ferrata byla dána k užívání turistické veřejnosti až v r. 1988 a bylo tomu právě na území pohoří Écrins (Le Freissinières). Pak však nastal skutečný boom ve vytyčování stále nových a pokud možno co nejoriginálnějších cest. Filozofie francouzských ferrat je však poněkud odlišná od zbytku Evropy. Cílem je především pobavit, zpřístupnit jinak nepřístupné terény co nejširší veřejnosti a dodat jim ten opojný pocit z dobrodružství v říši vertikály. Pro klasické „ferratisty“ se mnohé cesty mohou zdát příliš přejištěné a ono někdy toho železa je opravdu dost. Dalším fenoménem francouzských cest je množství visutých můstků, tyrolských traversů, sjezdů svahů na laně pomocí kladky a podobných „opičáren“. Ve městě Saint Jean de Maurienne působí firma Prisme, která se specializuje na stavbu takovýchto cest (mimochodem instalovala nejvýše položenou ferratu na světe pod vrcholem Mt. Kinabalu na Borneu). A tak snad každé alespoň trochu významnější horské středisko či vesnice chce mít svou ferratu, nejmarkantnější je snaha především vyloženě lyžařských středisek nalákat na své jinak v létě prázdnotou zející území nějaké turisty. A ono se jim to daří. Největší koncentraci cest tak najdeme především v Savojských Alpách (Vanoise), tedy v místech proslulých především svými lyžařskými středisky.

Na území masívu Écrins najdeme jen několik zajištěných cest, v samotném srdci hor pak dokonce pouhé 3 cesty. Možná je to s podivem, ale je to dáno statutem národního parku, který výstavbu cest přísně reguluje. Ostatní ferraty najdeme na vnějším okraji pohoří a tak se na všechny pěkně zblízka podívejme.
Via ferrata Saint-Christophe-en-Oisans je snad nejpopulárnější ferratou, nalézající se přímo na území NP Écrins. Najdeme ji v blízkosti vesnice Saint-Christophe-en-Oisans v údolí Véneon (na silnice do střediska La Bérarde). Originální cesta vede stále v blízkosti říčky Véneon v kolmých až převislých stěnách. Dělí na dvě části - spodní partie patří traverzu skal nad řekou a výstupu k silnice. Zde pak cesta navazuje na další náročnější úsek, končící u kaple Vierge du Collet. Nejpěknějším bodem cesty je přechod po 15 metrů dlouhým můstku nad řekou. Obtížnost , celkový čas 3 - 4 hod.

Via ferrata des Perrons je další jištěnou cestou instalovanou přímo v masívu Écrins. Tuto poměrně novou ferratu (z r. 1997) najdeme v blízkosti obce Venosc (nedaleko střediska Les Deux Alpes). Hned počáteční úsek nás přesvědčí, co ve francouzštině znamená „aèrien“. Skutečně vzdušný nástup v kolmé stěně je jen úsporně zajištěn ocelovými kramlemi. Vzhledem k celkové délce ferraty (dobré 3 hod.) je dobré být zásoben dostatkem tekutin.

Via ferrata des Mines du Grand Clot spojuje v sobě sportovní a historické hodnoty. Cesta je totiž vytýčena ve stěnách masívu Grand Clot, které byly již od 10. stol. využívány jako doly na stříbro. Třebaže cesta není na území masívu Écrins, bezprostředně s ním souvisí a jsou z ní úžasné výhledy na pohoří samotné. Těžkou zajištěnou cestu (klasifikace D) hledejme v blízkosti obce La Grave (údolí Romanche), nástup poznáme podle velké orientační tabule a podle černých stěn masívu. Celkový čas na ferratu je udáván na 3,5 až 4 hodiny pouze ve výstupu. Mimo několika skvělých momentů při výstupu se nabízejí jedinečné výhledy na vrchol La Meije a její ledovce.V údolí Romanche nás může zlákat ještě jedna, poměrně dosti těžká (AD) Via ferrata d´Arsine. Nástup na cestu je v blízkosti mostu Pont des Brebis (nástup na chatu Aigle) nedaleko obce Villar d´Arene. Cesta z roku 2002 zpřístupňuje asi 300 m vysoký skalní pilíř (celkem 1,5 - 2 hod. ve výstupu).

Za dalšími jištěnými cestami se dále vypravíme na východní okraj pohoří. Funkci vstupní brány zde plní údolí Vallouise, po jehož stranách najdeme hned několik jištěných cest. poměrně novou a značně těžkou cestou je Via ferrata Tournoux, kterou najdeme v blízkosti střediska Puy-St.-Vincent . Nástup na cestu najdeme nedaleko chaty Tournoux (1780 m), délka cesty ohodnocení stupněm AD je 250 m překonává 200 m převýšení. Přímo v obci Puy-St-Vincent byla instalována snadná, ale závratná cesta Sentier de la Combe. Čekají nás zde mosty přes potok a několik dalších dobře zajištěných míst. Ohodnocení „F“ znamená, že se na tuto ferratu můžeme pustit i v doprovodu dětí.

Krásnou, ale dosti náročnou jištěnou cestou je Via ferrata Croix de Toulousse nad vstupní bránou do Écrins - středověkým městem Briançon. Nenalézá se sice přímo na území pohoří, ale jsou odtud překrásné a obsáhlé výhledy na všechny dominanty Écrins. K nástupu na cestu dorazíme od velkého parkoviště před městem za půlhodinu a hned zkraje nás čeká kolmý až mírně převislý úsek v hladké stěně, následuje přechod po visutém můstku a závěrečný, opět náročný výstup. Trasa je ohodnocena stupněm TD a budeme na ni potřebovat asi 3 hod. času. Jedná se rovněž o originální vstup do hor od východu (sedlo Montegenevre).

Název Via ferrata de Falaise de la Balme et du Colombier nás upozorňuje hned na dvě cesty. První a lehčí z nich nese název Le Colombier (Holubník) najdeme v blízkosti osady les Vigneuaux, navazující trasa Balme je již o dost náročnější záležitostí. Obě cesty jsou značně navštěvovány (až 5000 lidí ročně) a vybírá se zde vstupné (3 €).

Náročnou a svým způsobem jedinečnou jištěnou cestu najdeme na jižním okraji masívu Écrins v údolí řeky Durance. Via ferrata Gorges de la Durance vede v hlubokém skalnatém kaňonu a během svého průběhu několikrát pomocí vzdušně instalovaných mostů překonává tok řeky. Závěr je pak parádní akrobacií, kdy nás čeká 150 m vysoké stěny. Celková délka cesty je 1000 m (2 hod.), převýšení 240 m, náročnost PD, platí se vstupné 3,10 €. pokud bychom do širšího okolí masívu Écrins zahrnuli také lyžařské středisko Serre Chevalier, pak bychom se zde mohli pustit do těžké cesty Via ferrata Rocher Blanc. Nástup na cestu je u konečné stanice lanovky Grand Alpe. Ferrata se skládá ze dvou částí a její náročnost je ohodnocena stupněm PD až D (tedy těžká). Druhou cestou v oblasti je Via ferrata Rocher du Bez, která je spíše jednodušší záležitostí (obtížnost F - PD, necelé 2 hod.). Vrchol Pointe des Neyzets (2736 m), tyčící se v blízkosti Serre Chevalier je od r. 2002 zpřístupněn středně obtížnou, ale náležitě dlouhou cestou Via ferrata Rocher de l´Yret. Ferrata překonává v délce jednoho kilometru převýšení 600 m (PD, celkem 4 - 5 hod. ve výstupu).

Na závěr tohoto přehledu se podívejme na jih a jihovýchod masívu Écrins. Na první místě je třeba zmínit populární „pionýrskou“ francouzskou cestu Via ferrata La Grande Falaise, instalovanou v r. 1988 v blízkosti obce Fressinières. Původní jištění bylo nahrazeno zbrusu novým a tak se můžeme bez obav vydat na tuto náročnou a velmi vzdušnou cestu. Klasifikace hovoří o stupni „D“, tedy jako o těžké cestě. V reálu se skutečně jedná o náročné vertikální lezení ve značné expozici. Nevýhodou je poměrně velká návštěvnost a z toho plynoucí „zašpuntování“ cesty (vstupné 3 €).

Na závěr přehledu jištěných cest snad ještě pár slov o francouzské klasifikace obtížnosti ferrat. Snadné cesty nesou označení F (facile), následující označení PD (peu dificile) signalizuje cestu která je o něco náročnější, ale stále vhodná pro začátečníky a děti. Stupeň AD (assez dificile) je určen již zkušenějším borcům a cesta s označením D (dificile) je vyhrazena pouze dobře vybaveným lezcům (mnoho silových úseků, velká expozice, délka). Na vrcholu žebříčku jsou cesty označované jako TD (tres dificile) a ED (extrement dificile), představující absolutní vrchol jištěných cest (terén až VI. UIAA, fyzická, ale především psychická odolnost je na místě).



Horské chaty, informace, mapy a průvodce
Horské chaty (výběr 27 nejvýznamnější chat z celkových 35 zařízení v pohoří)
Oblast Vallouise
Refuge Pelvoux (2700 m, tel. 04 92233947), kapacita 58 lůžek, v provozu od začátku června do začátku září, přístup z Ailefroide zabere cca 4 hod.
Refuge Selé (2511 m, tel. 04 92233949), kapacita 76 lůžek, nová chata z roku 1983 je v provozu od začátku června do začátku září, přístup z Ailefroide zabere cca 3 - 3,5 hod.
Refuge Cézanne (1874 m, tel. 04 92234421), kapacita 40 lůžek, chata je v létě zavřená, slouží od koncem září do začátku června, přístup autem z Ailefroide přes louku Madame Carle.
Refuge Glacier Blanc (2542 m, tel. 04 92235024), kapacita 132 lůžek, v provozu od konce března do půlky května a potom od konce června do půlky září, chata je přístupná za cca 2 hod. od chaty Cézanne.
Refuge Écrins (3170 m, tel. 04 92234666), kapacita 118 lůžek (nutná rezervace, nástupní místo pro Barre des Écrins, stále obsazeno), v provozu od konce března do půlky května a potom od konce června do začátku září, přístup od chaty Glacier Blanc zabere 2 - 2,5 hod., info: www.templecrins.free.fr
Refuge Les Bans (2083 m, tel. 04 92233948), kapacita 19 lůžek, v provozu od začátku června do začátku září, 1,5 hod chůze z Entre les Aygues.

Oblast Haute Romanche

Refuge l´Alpe du Villar d´Arene (2079 m, tel. 04 76799466), kapacita 94 lůžek, v provozu dle podmínek v březnu a od půlky června do začátku září, výstup z Pont d´Arsine zabere cca 1,5 hod., info: www.refugealpearene.fr
Refuge Planchard (3169 m, tel. 04 76799214), soukromá chata, v provozu od 10.6. do 3.9., kapacita 63 lůžek, 5 hod. z Pont d´Arsine
Refuge Pavé (2843 m, tel. 04 92248803), kapacita 26 lůžek, v provozu od půlky června do začátku září, 4 hodiny výstupu z Pont d´Arsine
Refuge de l´Aigle (3450 m, tel. 04 76799474), kapacita 18 lůžek, v provozu od půlky června do začátku září, přístupní spíše horolezeckým terénem za 6 hod. z La Grave. jedná se o nejvýše položenou chatu v pohoří. Historická stavba pochází z r. 1910, v r. 1998 bylo toto „orlí hnízdo“ kompletně rekonstruováno.
Refuge Chancel (2508 m, tel. 04 76799232), kapacita 39 lůžek, chata je vzdálená cca 1 hod. chůze od mezistanice lanovky z La Grave)

Oblast Valée de Vénéon
Refuge Muzelle (2130 m, tel. 04 76790201), kapacita 70 míst, soukromá, otevřena od 18.6. - 4.9., přístup z vesnice Venosc zabere 4 hod.
Refuge Alpe du Pin (1805 m, tel. 04 79795237), kapacita 20 lůžek, soukromá, otevřena čerbevec a srpen, od května do konce června pouze o víkendech (na objednávku), 2,5 hod. z Les Granges (St. Christophe en Oisans). info: http://www.refugealpedupin.com
Refuge La Selle (2673 m, tel. 04 76795656), kapacita 75 míst, v provozu od začátku června do začátku září, 3.5 hod. ze St. Christophe en Oisans
Refuge Lavey (1797 m, tel. 04 76805052), kapacita 45 lůžek, otevřena do půlky června do začátku září, přístupná za 2 hod. chůze z Champorent, info: www.refuge-lalavey.com
Refuge Sorrelier (2730 m, tel. 04 76790832), kapacita 93 lůžek, soukromá, v provozu od 15.6. - 15.9., výstup z La Étages zabere 3,5 hod. Výchozí bod pro lezení na Aiguille Dibona
Refuge Chatelleret (2225 m, tel. 04 76790827), kapacita 90 lůžek, v provozu od půlky června do půlky září (v květnu, červnu a druhé půlce září i o víkendech). Z La Bérarde zde vystoupíme za 2,5 hod.
Refuge de Promontoire (3092 m, tel. 04 76805167), kapacita 30 lůžek, v provozu od začátku dubna do půlky května a od začátku června do plky září, nástupní bod do jižní stěny La Meije, výstup z La Bérarde zabere 4 hod. (v horním úseku jištěná cesta)
Refuge Carrelet (1908 m, tel. 04 76792538), kapacita 37 míst, soukromá, v provozu 15.6. - 15.9., chata je vzdálená pouhou hodinu pěší chůze z La Bérarde
Refuge Temple Écrins (2410 m, tel. 04 76790828), kapacita 64 lůžek, otevřena 15.6. - 15.9., z La Bérarde 2,5 hod., info: www.templecrins.free.fr
Refuge Pilatte (2577 m, tel. 04 76790826), kapacita 118 lůžek, otevřená od půlky června do půlky září (mimo tuto dobu i o víkendech), přístup z La Bérarde zabere 3,5 hod.

Oblast Valjouffrey
Refuge Font Turbat (2169 m, tel. 04 76302923), kapacita 39 lůžek, v provozu 15.6. - 15.9., chata je dosažitelná z lokality La Désert za 3 - 3,5 hod.

Oblast Valgaudemar
Refuge des Souffles (1975 m, tel. 04 92552291), kapacita 24 lůžek, otevřena 15.6. - 15.9. (v současnosti mimo provoz), přístupná z Villar-Loubiere za 2.5 hod.
Refuge Olan (2345 m, tel. 04 92553088), kapacita 56 lůžek, v provozu 15.6. - 15.9., pěší výstup z Le Chapelle de Valgaudemar zabere 3 - 3,5 hod.
Refuge Chalence (2570 m, tel. 04 92552790), kapacita 11 míst, v provozu celoročně (neobhospodařována bouda), 3,5 hod. od Le Rif du Sap.
Refuge Pigeonnier (2423 m, tel. 04 92552782), kapacita 60 míst, v provozu 15.6. - 15.9., výstup z Gioberney zabere 2,5 hod.
Refuge Vallonpierre (2271 m, tel. 04 92552781), 35 lůžek, otevřena 15.6. - 15.9., z Gioberney za 2,5 hod.
Refuge Chabournéou (2020 m, tel. 04 92552780), kapacita 60 míst, v provozu 1.7. - 1.9., přístup z Gioberney za 2 hod. 



Hlavní informační kanceláře (Office de Tourisme):
Office de Tourisme de la Meije-La Grave-Villar d’Arène, RN 91 05320 La Grave
www.lagrave-lameije.com
Office de Tourisme de Briançon, Maison des Templiers 1 place du Temple, 05100 Briancon, www.ot-briancon.fr
Office de Tourisme de Serre-Chevalier, ccal Prélong 05240 La Salle des Alpes
www.serre-chevalier.com
Office de Promotion du Pays des Écrins, 23 Rue de la République, 05120 L'Argentière-La Bessée, www.paysdesecrins.com
Office de Promotion du Pays des Écrins, Point infos de Vallouise, Place de l'église, 05290 Vallouise
Office de Tourisme d’Embrun, BP 49 – 05202 Embrun, www.embrunais-serreponcon.net Maison du Tourisme du Champsaur Valgaudemar, Les Barraques
05500 La Fare de Champsaur, www.champsaur-valgaudemar.com
Office du Tourisme du Valgaudemar, Maison de Pays, Pont des Richards
05800 Saint-Firmin, www.valgaudemar.com
Office du Tourisme Valbonnais Beaumont
38740 Valbonnais, www.isere-tourisme.com 
Office du Tourisme du Bourg d'Oisans, Quai Girard, 38520 Le-Bourg-d´Oisans www.bourgdoisans.com



Průvodce a mapy
Průvodcovská literatura je pro masív Écrins skutečně bohatá. Biblí všech horolezců a turistů jsou 3 svazky průvodce Guide du Haut Dauphiné - Massif des Écrins (nakl. Édition de l´Envol). Dobrou službu a příjemnou podívanou nám připraví výpravná publikace nakl. Glénat - Sommets des Écrins (cena 30 €) s popisem, fotografiemi a plánky výstupů na 44 nejznámějších vrcholů, sedel a ferrat. Těžší horolezecké cesty (obtížnost AD - D) najdeme v publikaci stejného nakladatelství Écrins: ascension choises (cena 35 €). Pokud se vydáme na dálkovou trasu GR 54, pak nás zaujme brožůrka Tour de l´Oisans, vydaní přes Federation Française de la Randonée Pédestre. Najdeme zde detailní popis celé trasy včetně výsečí map v měřítku 1:25 000 (cena 15,5 €). Nakl. Nicollet vydalo pěkného obrazového průvodce Circuit de randonées dans les Écrins (cena 35 €). Tyto publikace jsou všechny ve francouzštině. Pokud bychom se podívali na německý trh, pak nás zaujme především nakl. Rother. Z populární „červené řady“ to je svazek Dauphiné Ost - Parc National des Ecrins – Haute-Provence (12,9 €).  V angličtině pak najdeme na trhu především průvodce nakl. Cicerone - Ecrins National Park: A Walking Guide (cena cca 16 dolarů). Na našem trhu je k dispozici pouze jediný průvodce - Francouzské hory (Mirago 2004), kde je však masívu Écrins věnována velká pozornost.
Za nejlepší a nejkomplexnější mapu pro celý masív Écrins můžeme považovat novou mapu č. A6 - Écrins z nakl. Rando Édition (1:50 000, cena 9,5 €). Svého času hodně dobré mapy nakl. Didier Richard nahradily nové tituly, které však původní řadě nesahají ani po pás (Écrins, 1:60 000, cena 11,5 €). Nejpodrobnější znázornění terénu masívu Écrins pak najdeme na speciálkách IGN. Potřebné budou listy 3436 ET (Meije-Pelvoux), 3336 ET Les Deux Alpes a 3437 ET Orsières-Merlette (cena 9 € za kus). Většinu z těchto map je možné zakoupit v ČR (Kiwi Praha). Dauphin Ost - Parc National des Ecrins – Haute-Provence


Vyšlo jako speciální příloha magazínu Lidé a hory č.4/2008

Přednášky

Ivo Petr

Náčelník klubu AlpinTrek
Telefon: 777 03 13 14
Email: alpintrekclub@seznam.cz
Facebook : Ivo Petr

Ivo Petr