Kangchenjunga trek – pralesní hardcore

AlpinTrek : Články : Nepál - Kangchenjunga trek – pralesní hardcore vydáno 8. 2014    Autor: Ivo Petr

Trek pod (a částečně i kolem) třetí nejvyšší hory planety nepatří mezi ty příliš často chozené. Kangchenjunga leží na východě Nepálu při indické hranici a pokud neletíme na místo letadlem je doprava zdlouhavá a únavná. Navíc vystavení povolení může být drastickým zásahem do peněženky. Může být, ale nemusí, ale o tom až dále. Co však na treku asi láká nejvíce je jeho náročnost a osamělost. Na této cestě budeme jen sotva zakopávat o davy turistů na každém kroku, rovněž na populární čajovny a lodgie zapomeňme. Ne tedy úplně, ale místní nabídka je přece jen více zaměřená více na vandráky se stanem a s vlastní zásobou potravin. Ale vraťme se pěkně na počátek.

Monzun roku 2010 byl v mnohém výjimečný – obrovské záplavy v Pákistánu, vyplavený jinak suchý až pouštní indický Ladakh, měl na svědomí i uplakaný himálajský podzim, kteří místní už dlouho nepamatují. Sezona pro trek kolem Kangchenjungy začíná kolem 20. září, ale v tomto případě to bylo ještě příliš brzy. Letecké spojení Kathmandu – Suketar, umožňující rychlý přesun pod horu, nebylo pro velkou oblačnost po několik dní možné a tak jedinou šanci, jak se do oblasti dostat byl autobus. Nikoli ten turistický a na nepálské poměry luxusní stroj, ale klasický předpotopní „maslostroj“ úsměvné značky Tata, převážející místní lidi díky prostorné střeše ve dvojnásobku původní kapacity. Osobně tento způsob přepravy vyhledávám, neboť je to ideální způsob k poznání skutečného života dané země, ale strávit v nemilosrdné, doslova embryální poloze takřka 50 hodin bylo trochu silné kafe. Ale i to se ještě dalo skousnout, což však šlo již nad rámec chápání, byl stav silnic a sebedestrukční odvaha řidičů.



Především úsek mezi městem Birathnagar a horskou vesnicí Taplejung byl adrenalinovým zážitkem, překonávající zatím vše, co jsem zažil (a že jsem toho zažil už dost). Autobus o velikosti mikrobusu, ale s kapacitou 60 a více těl, prodírající se půlmetrovými „závějemi“ mazlavého bahna a balancující po okrajích bezmála tisícimetrových propastí byl záležitostí jen pro silné povahy. O záludnosti terénu nechť hovoří i fakt, že cestující využívajících k přepravě střechu stroje, museli být přivázaní lany, neboť by prostě v místech největšího náklonu busu nad propastí do ní jednoduše popadali jako přezralé ovoce. Jistě tedy nepřekvapí, že jsme s kamarády raději část cesty (dobrých 20 km) šli pěšky a vzhledem k častým poruchám a zapadnutí vehiklu od bláta jsme byli dokonce rychlejší. Nicméně po více jak dvou dnech čisté jízdy jsme na místě – horské vesnici Taplejung, výchozím to bodu pro trek.



Jako na houpačce. Přesně tak by se dala charakterizovat cesta, vedoucí do jižního tábora pod Kangchenjungu. Snad právě proto není tato trasa tak používaná jako severní odnož tohoto náročného treku. Protože jsme si při vyřizování permitu vymohli způsob absolvovat trek bez cizí pomoci, tedy se vším potřebným na vlastním hrbu, dostala tato cesta nový rozměr, kteří mnozí „trekaři“ takřka nepoznají. Na trek pod Kangchenjungu totiž musí být každý vybaven jídlem na celou cestu, neboť mnoho možností k doplnění cestou není a podle toho také pak „krysa“ vypadá (a nejen vypadá). V reálu to sice s tím dozásobením se až tak dramatické není, ale předpis je předpis a tak v případě absence nosičů je nutné předložit i seznam potravin, mající za úkol udržet trekaře po celou dobu přechodu při životě. Jediným ústupkem při vyřizování permitu byl místní průvodce, bez kterého se jednoduše na trek nesmí. A po pravdě řečeno, bez „Kuby“, jak jsme našeho příjemného a přátelského Šerpu pojmenovali, bychom cestu jednoduše nemohli absolvovat. Styk s kontrolními policejními stanicemi vždy proběhl bez zádrhelů (Kangchenjunga je mimo statusu národního parku také tzv. „Restricted Area“ s přesně vymezenými pravidly pohybu a vstupu), navíc jsme díky sesuvům půdy museli volit náhradní varianty cesty, které bychom sami asi jen sotva našli.



Trek, resp. dva treky – jižní a severní větev, trvají dle průvodců 4 – 6 týdnů, my jsme měli k dispozici pouhopouhých 14 dní a tak bylo hned jasné, že se vše stihnout nepodaří. Proto jsme zvolili variantu – výstup od jihu, přechod sedla Mirgin La a napojením se na severní trek sestup do výchozího bodu. Vodítkem na cestu se zdál na pohled seriózní trekový průvodce prestižního anglického nakladatelství Cicerone „Kangchenjunga“. Časy jednotlivých zde popsaných etap treku se zdály natolik krotkými, že jsme plánovali spojit některé dvě etapy v jednu výživnější. Ó jak grandiózní to byl omyl! Nejenže jsem nic nespojili, ale mnohdy jsme nestíhali splnit i zde popsané krátké trasy. Podezírám autora knihy, pana Reynoldse, že celou cestu absolvoval v sedle nějakého dobře „vytuněného“ jaka, neboť si to nikdo nedovedeme vysvětlit. Dokonce i s lehkým nákladem by člověk musel mít někde zaražený tryskový motor, aby se nedostal do časového presu. V duchu takto zjištěné skutečnosti musíme upravit program a je jasné, že až do obou základních táborů se jednoduše nedostaneme.



Startovním místem je Taplejung, odkud se dá dle panujících podmínek vyjet terénním autem až do osady Suketar. Za normálních podmínek, takže tentokrát nic. Při pohledu na zablácenou strmou cestu, stoupající do kopce se ani nedivím. A tak těch úvodních 700 výškových metrů musíme pěkně po svých. Pomalu, ale skutečně velmi pomalu odeznívající monzun se projevuje již od časného rána velkou oblačností a tak ze slibovaných panorámat himálajských velikánů není nic. To ještě netušíme, že tomu tak bude prakticky po celou dobu treku. Suketar (2400 m) je nejen malou horskou vesnicí, ale především místním letištěm. Tedy pokud se ten kousek vzorně vypasené louky letištěm dá nazvat. Už je nám jasné, proč zde již několik dní nic nepřistálo. Přes duchnu mraků by se asi letadla jen sotva na toto trochu větší fotbalové hřiště trefila. Po krátkém osvěžení v místním „shopu“ konečně vyrážíme na cestu. Zpočátku po loukách, později cesta přechází do lesa. A nutno říci, že z lesa pak na dlouho příliš nevychází. Obecně lze říci, že přístup do jižního tábora je z 80% veden hustými lesními porosty s minimem výhledů. Cílem úvodní etapy měla být vesnice Pakora, ale nebyla. Díky zdržení při pěším výstupu do Suketaru jsme rádi, když dojdeme navečer k malé chudé osadě Lal Kharka. Místo pro postavení stanů je však pěkné, posezení u čaje v temné místnosti jedné z chalup má své kouzlo, takže co více si přát. První nocleh na treku nese s sebou také jedno negativní setkání. A to setkání s prokletím nižších partií Himálají – krvežíznivou potvůrkou pijavicí, kterých tady vzhledem k nedávným dešťům je ještě dost a dost. Ale o tom až dále, zatím se žádné velké drama nekoná....



Průběh následujících dní je si podobný jako vejce vejci. Ráno několik vzácných chvil jasno kdy lze někde v dálce zahlédnout kolosální himálajské obry, potom mraky a nic než mraky. Ale bez deště, slunečno a poměrně značně teplo. Dobrá stezka, místy i vzorně kamením dlážděná cesta spojuje jednotlivé malé vesnice, jakými jsou Kunjari, Sinchewa Bhanjyang, Khesewa a další. Všude potkáváme milé usměvavé lidi, kterým prosba o focení nedělá žádné problémy. Spíše naopak, velmi rádi pózují a s pobavením pak sledují vlastní tváře na displeji fotoaparátu. Je to právě tento nefalšovaný folklór, jehož se turistický boom ještě nedotknul tak silně jako v jiných oblastech, který dává treku pod Kangchenjungu ten správný lidský rozměr. Stezka překonává toky řek pomocí několika desítek mostů různé kvality – od bytelných ocelových až po hrubě otesanou kládu, porostlou hladkými mechy a položenou s velkou vírou v odvahu poutníkovu nad bouřícím kaňonem. Zajímavým a tak trochu nečekaným přírodním fenoménem cesty jsou nádherné vodopády, kterých je skutečně mnoho a svým zasazením do zeleného přítmí pralesa připomenou spíše putování Kostarikou, než v nejvyšších horách planety.



Zvrat v počasí a v dalším postupu nastává dosažením poslední obývané vesnice na treku – Yamphudinu. Nedávné deště vážně poškodily původní trasu a tak musí náš průvodce improvizovat. A náhradní trasa rozhodně není nic pro slabé nátury. Cílem etapy sice zůstává stále vrcholek hory Lamite Bhanjyang (3520 m), ale přístup je skutečně drsný. Od rána prší, stezka a traversy ve strmých, trávou porostlých a náležitě kluzkých svazích jsou skutečně značně riskantní. Navíc se ke slovu hlásí pijavice. Je skutečně až k nevíře, kam všude se ty malé slizké potvory dostanou. V pohodě proniknout ke kůži vázáním na botě, nepozorovaně prolezou ponožkou a aniž by si toho člověk výrazněji všiml sají a sají. Sají tak dlouho, až se „přesají“ a jednoduše explodují vlastní přežraností. Díky enzymu hirudin, který zabraňuje srážení krve a který pijavice vypouštějí do rány se napadená kůže mění v jeden velký krvavý flek. Útok „krvesajů“ je skutečně frontální a velmi znepříjemňuje již tak nesnadný postup. Ale tomu ještě zdaleka není konec. Do „cesty“ se staví tok divoké řeky. Žádný potůček, ale regulérní řvoucí bystřina, který padá vodopády úzkou skalnatou soutěskou. Na první pohled to vypadá, že jsme došli, ale náš „Kuba“ je jiného názoru. Ihned hledá nějakou slabinu překážky a skutečně nachází místo, kudy by se dalo dostat na druhou stranu. A tak mezi gigantickými zřícenými skalními bloky vstupujeme do prudkého ledového toku. Proud má svou sílu a dává to jaksepatří najevo, ale nakonec se všichni šťastně dostáváme na druhou stranu říčky. Nastává chvíle uvolnění, spojená se skupinovým odstraňováním hroznů nově přisátých pijavic.



Především naše dívky nenesou tento zvláštní projev sympatií příliš lehce. A ne příliš lehce také pokračuje náš další postup. Po takřka horolezeckém traversu značně příkré skalnaté stěny kaňonu se dostáváme na úžasnou, starou a již asi dlouho nepoužívanou cestu. Ano, skutečně cestu, kamením dlážděnou magistrálu. Komu toto neskutečné stavební dílo sloužilo se lze jen domýšlet. Jedno je jisté - umu, stavitelskému nadání a trpělivosti s jakou byla cesta v nepřístupném terénu zbudována nesahají dnešní Nepálci ani po kotníky. Nekonečné serpentiny překonávají takřka dva kilometry vysoký strmý sráz a v horní části se cesta napojí na původní trasu treku. Tábor pod horou Lamite Bhanjyang není bůhvíjaké terno, spíše se jedná o velké bahnisko, ale po těžké celodenní šichtě je nám to jedno. Mokří , unavení a dokonale vysátí usínáme zároveň se soumrakem.



Rovněž další den není žádnou procházkou růžovým sadem a konečně chápu, proč se o tomto treku hovoří jako o jednom z nejtěžších na světě. Travers špičky hory Lamite Bhanjyang, který nedávný sesuv půdy připravil o značnou část své hmoty, byl jedním z nejhorších okamžiků na cestě. Více jak tisícimetrový, takřka kolmý úsek je nutno překonat velmi riskantním přechodem, kde jedinými jistícími prvky jsou obnažené pahýly kořenů stromů, které nestačila dravá síla přírody vzít s sebou do údolí. Adrenalin jako hrom, jediný chybný krok, jediné uklouznutí a... ahoj kamarádi. Pád do hlubin, navíc s těžkou krysou na zádech by zcela určitě nebyl schopen nikdo přežít. Ale překonáním sesuvu dobrodružství nekončí. Na scénu přichází dokonalý vzorek monzunového horského pralesa, který je mimo pěšiny prakticky neprostupný. Pohybujeme se po pohupujícím se polštáři vegetace a kořenů, sem tam se někdo propadne do hlubin pralesního „podhoubí“ a to tak, že naprosto a dokonale. Tedy plnou váhou a doslova až po uši. Navíc se opět spouští déšť, který dobrou náladu rozhodně nevyvolá. Naštěstí máme z domova slušnou zásobu moravského „antidepresiva“, které dokáže vyloudit pár morbidních žertů a úsměv na tváři. Nekonečnými traversy překonáváme boční doliny s desítkami potoků a říček. Mokro shora, mokro zdola. Cílem další desetihodinové anabáze je tábořiště Torontan. Večerní náladu pak večer trochu pozvedne pohled na první zaledněné velikány Himálají, kteří jsou již naštěstí doslova za humny.



Nádherné ráno trvá, jako ostatně vždy, jen krátce. Ale i tak konečně vidíme HORY! Zatím nemáme tušení o jaké kousky se jedná, ale jedno je jisté – jsou nádherné. Bohužel jen na chvíli, po hodině je po všem a oblačná deka spolehlivě udusí vše krásné kolem nás. Dosažením tábora Tseram (3870 m) velím jako zodpovědný vůdce smečky oddech. Je jasné, že vydat se vzhůru do vysoko poležených sedel již nemá smysl. A po pravdě řečeno – už toho také máme dost. Šest dní tvrdé šlapačky v drsných podmínkách je tak akorát a krátký odpočinek rozhodně přijde vhod. Někteří pauzy využívají k odpočinku, jiní si dosažené kóty chtějí užít a vyrážejí na průzkum, který se v jednom případě rovná dosažení předposledního záchytného bodu pod jižním BC – výšiny Ramze (4615 m). Odtud je to pod monumentální jižní srázy Pěti pokladnic sněhu, jak zní překlad slova Kangchenjunga, skutečně jen skok. Bohužel viditelnost je mizerná a nic na tom nezmění ani sem tam se z mraků vynořivší kontury obludně velkých hor.

Pokud chceme dosáhnout severní trasy treku pod „Kanču“, musíme překonat celkem tři vysokohorská sedla. Jedná se pro nás o jisté vyvrcholení cesty a jako by to himálajští bohově věděli, věnují nám svou přízeň. Počasí sice není úplně ideální, ale po tom, co jsme zažili, je to hotový zázrak. Stezka je velmi dobře znatelná a mimo značného převýšení i pohodlná. Konečně, sice jen na chvíli, ale přece jen zahlédneme hlavní vrchol úchvatné Kangchenjungy. Ale také okolní velikáni nemají chybu, především gigantický trojlístek Talung, Kabru a Ratong nemá chybu. Prvním a nejvyšší sedlo nemá jméno (4720 m), ale další dvě na cestě Mirgin La (4675 m) a Sinion La (4660 m) jsou na tom lépe. Přestože jsme poměrně vysoko v horách a okolní hory v pohodě dosahují až šesti tisíc metrů, není to příliš vidět. Jedná se spíše o takovou tatranskou krajinu skal, luk a barevných lišejníků. Teprve u posledního sedla Sinion La se scenérie mění. Tedy mohla by se měnit, kdyby... Kdyby se alespoň na chvíli protrhaly ty naducané bílé mraky. Přesto i tak je krátký pohled na monumentální hrot úchvatné hory Jannu, plující jako přelud nad oceánem mračen nezapomenutelný. Poslední ryze horský tábor pak stojí na snad nejkrásnějším místě cesty – idylické loučce Mani Bhuk ve výši 4200 m. Louku protíná jako čepel šavle průzračný potok, závětří, dokonale rovný pažit trávy, prostě spokojenost s dnešním dnem je doslova hmatatelná. Ale hodně minusová teplota vzduchu brzy vyhání všechny do tepla spacáků a stanů.



„Ráno uvidíte Makalu“, slibuje večer Kuba a nemýlil se. První vykouknutí ze stanu doslova vyrazí dech. Vše, co se včera skrývalo za oblačnou clonou nyní jiskří v nádheře mrazivého rána. Zima-nezima, všichni jsou na nohou a nemohou se nabažit té krásy vůkol.  Pátá nejvyšší hora světa Makalu se vypíná nad temnými údolími a na první pohled je jasné, že to není jen tak nějaký kopeček. Sestup do vesnice Ghunsa je snad nejkrásnější etapou vůbec. Rozhledy jsou jedním slovem báječné, samota dokonalá (již pár dní jsme nepotkali ani živáčka), korunu všemu pak nasazuje malá nenápadní travnatá plošina se snad nejkrásnějším horským panorámatem, jaký jsme doposud spatřili. Může za to trojice úžasně bílých hrotů masívu Boktoh. Ten sice zakrývá svým ledovým tělem Kangchenjungu, ale v tomto případě mu to pro jeho dokonale symetrickou velebnou krásu odpouštíme. Ghunsa, která byla donedávna považována za skutečný „konec světa“, je dnes velká upravená vesnice, kde jsou na turisty již dobře připraveni. Dokonce zde mají i pivo. Sice za astronomickou cenu (alespoň v rámci Nepálu), ale nedejte si to...
Náš čas, vymezený na trek se již dávnou přehoupnul do druhé půle a pokud chceme stihnout letadlo z Kathmandu domů, musíme sebou setsakramentsky hodit. Severní trasa je o poznání snadnější než jižní větev a tak se sestupem vůbec nemažeme. Makáme od brzkého rána do pozdního večera a uznání nad naší rychlostí přichází dokonce i od místních lidí, což je skutečně vyznamenání (sami po horách totiž nechodí, ale spíše běhají). Nejdrsnějším dnem je den poslední, kdy musíme nejen vmáčknout dvě běžné etapy do jedné, ale ještě vystoupit znovu do obce Suketar, kde náš trek končí. Tvrdých 12 hodin chůze bylo skutečně na doraz, ale podařilo se. Nedostali jsme se sice do severního BC, kde je koncentrace velehorských krás údajně největší, ale i tak to byl zážitek, na který do smrti nezapomene nikdo z nás.



Praktické informace
Permit: Lze vyřídit u místních cestovních společností. Jejich zájmem je samozřejmě „full servis“, tedy s nosiči, kuchaři, průvodci atd. Tomu také odpovídá cena (nabídka byla od 500 do 700 dolarů za hlavu, záleží ovšem také na velikosti skupiny). My jsme to dlouhých tahanicích dotáhli na cca 150 dolarů, včetně dopravy na místo a zpět, vstupu do NP a jednoho průvodce (bylo nás 14 kusů).
Doprava: Letecky Kathmandu – Suketar, cena cca 100 dolarů, létá se pouze při příznivých podmínek velmi brzo ráno. Je to sice rychle, ale s velmi nejistým výsledkem. Doprava busem je možná běžnou linkou na trase KTM – Birathnagar – Taplejung.
Ubytování a stravování: Na treku není příliš možností. Pokud se pohybujeme po severním treku, tak je o to celkem postaráno (především prvních 4 – 5 etap). Pak už není nic. Jižní varianta má mnohem horší podmínky. Jen pár obchůdku s chudým, ale dostatečným sortimentem, ubytování skromné nebo spíše žádné. K dispozici je však dostatek dobrých tábořišť (placených extra, ale za pár peněz).

Vyšlo v magazínu Everest/jaro 2011

Přednášky

Ivo Petr

Náčelník klubu AlpinTrek
Telefon: 777 03 13 14
Email: alpintrekclub@seznam.cz
Facebook : Ivo Petr

Ivo Petr