Katalánské Pyreneje

AlpinTrek : Články : Španělsko - Katalánské Pyreneje vydáno 8. 2014    Autor: Ivo Petr

To, co se zdálo jako dobrá a bezpečná varianta vstupu do masívu Chrlit, se s postupem času a ukrojenými kilometry mění v docela slušný horor. Vzdušný traverz, vedoucí vysoko nad dolinou protínají dráhy spadlých lavin, držících v prudkém svahu jen silou vůle. Jejich překračování je tak trochu chůzi v minovém poli. Raději se ani nedívám na ty masy sněhu visící nade mnou, o sněhovém tobogánu padajícím opačným směrem ani nemluvě. Postupují šero a vlhká vtíravá zima jen umocňuje svíravou nejistotu.

Nápad vydat se do velmi časně jarních Pyrenejí padl při pohledu na výprodejové ceny letenek jedné z nízkonákladových leteckých společností. Dvě hodiny letu z Brna do katalánské Girony s vidinou přechodu vysokých, takřka třítisícových hor byly lákavým impulsem opustit špinavou nicotu středoevropského předjaří. Historií nabité město Girona je ideálním výchozím bodem do několika horských skupin Pyrenejí. Našim cílem je horská skupina Puigmal, ležící odtud necelé dvě hodiny jízdy autobusem. První tábor, postavený v závěru údolí Núria, je pak jen těžko uvěřitelným důkazem toho, že pouhých 5 – 6 hodin postačí k tomu, aby se člověk dostal z tepla domova do divokých španělských hor.



Za slunného Španělska…
Východní část španělských Pyrenejí je i přes značnou nadmořskou výšku již takřka bez sněhu. Pouze v nejvyšších partiích hřebene Puigmal jej trochu leží, ale lyžařské středisko Núria, nalézající se na jižních svazích hor, zeje prázdnotou. První záchytnou stanicí je půvabná horská vesnice Queralbs. Kamenné domky, úzké dlážděné ulice a nadmíru přívětivý bar má za následek poněkud větší zdržení. Ovšem lákaní hor, strkající své skalnaté hlavy rovnou do oken, se dlouho odolat nedá. Dnešním cílem jsou louky Collada de Fontalba, které jsou dominantnímu kolosu Puigmal d´Err nejblíže a slibují dostatek prostoru pro táboření. Nahoru vede slušná horská silnice a tak výstup pěkně a pohodlně ubíhá. Skutečná poloha a malebnost místa pak překonala všechna očekávání, tušené z pohledu do mapy. Fontalba je skutečné pohodovým místem s krásně rovnými travnatými plácky a pramenem vody. Počátek dubna je tady, tedy na jižní straně Pyrenejí, již skutečně zdát. Slunce zde již od konce zimy vykonalo kus práce, sníh ukrytý ve žlebech a ve stinných zákoutích ještě odolává, ale jinak už všude vítězí zeleň.



Vrchol Puigmal d´Err (čte se Pučmal) je nekorunovaným východní části Pyrenejí. Přestože mu do magické hranice chybí pouhých 90 metrů, je nepřehlédnutelným obrem, zcela ovládající krajinu. O jeho špičku se dějí Francie se Španělskem, neboť celý rozsáhlý hřeben tvoří hranici mezi oběma státy. Výstup není nijak obtížný, vede sice neznačeným, ale schůdným jihovýchodním hřebenem. Počasí je již druhý den velmi slušné, i když ten vítr na samotném vrcholu není zrovna žádný letní vánek. Díky výšce a jisté izolované poloze hory jsou odtud fantastické rozhledy na všechny strany. Pozornost přitahuje především protáhlý val pohoří Serra del Cadí, který již na první pohled splňuje všechny požadavky na souvislý hřebenový přechod. Oč méně sněhu je zde na úplném východě Pyrenejí, o to větší bílá peřina leží ve vzdáleném masívu Chrlit, ležícím již zcela na francouzském území. A přesně tyto hory jsou naším dalším cílem.



…do zasněžené Francie
Sestup z vrcholu Puigmal d´Err nebyl vůbec tak snadný, jak se na první pohled zdálo. Kontrast mezi jižními a severními svahy byl skutečně markantní a sněhu se na francouzské straně líbilo o poznání více jak v zemi španělské. Ostatně, i nám se tady líbilo více. Padák ve strmých svazích konečně přinesl žádané horské vzrušení, rovněž mnohem více dramatičtěji modelovaná krajina více lahodí oku. Strmý sestup sněhem, místy i ledem končí v blízkosti malého lyžařského střediska, odkud lze již bez potíží sejít po přístupové cestě až do vesnice Err. Tady vzhledem k roční době totálně „zdechl pes“ a tak se stylovým „Žlutým vláčkem“ – Le Train Jeune přesouváme krajem Cerdagne na dostřel masívu Chrlit.



Tento opět takřka třítisícový vrchol (2921 m) je nejen nejvyšší kótou kraje Languedoc-Roussillon, ale také jasným vládcem půvabné horské krajiny plné jezer a vysokých skalních štítů. Zde je představa o impozantních pyrenejských obrech konečně naplněna. Také je na první pohled jasné, že v těchto končinách to zase taková selanka nebude. Sněhu je všude více jak dost, zde ještě vládně Paní Zima silnou rukou.



Z městečka Porté-Puymorens vstupujeme do hor opuštěným údolím říčky Querol. Hned první z jezer, kterých je zde několik desítek, kryje masivní ledový krunýř, také slunce si pro dnes vybralo dovolenou a tak zachmuřené zasněžené štíty jen umocňují poněkud bezútěšnou atmosféru. Do srdce hor by nás měla dovést jistě dobře značená a neméně dobře schůdná trasa, nazvaná Tour de Carlit. Ovšem jak to na cestě vypadalo hovoří úvod článku. S odstupem času byl tento travers asi tím objektivně nejnebezpečnější částí treku. Jakmile jsem všichni zdárně překonali tento úsek (tedy skoro všichni, propad našeho stokilového kamaráda Zdenka do propasti nebudu komentovat), nacházíme naprosto skvělý a tak trochu nečekaný azyl v kamenném domku v blízkosti přehrady Lanos. Chatku sice obývá skupina francouzských skialpinistů, ale jedna místnost je prázdná, rovněž počet postelí odpovídá našemu špalíru (10 těl). A aby toho nebylo málo, dostáváme od „frantíků“ CELOU láhev skotské whisky na rozehřátí! Tak to je šok (ale příjemný).



Další den je jako na objednávku. Sluneční pec jede na plné obrátky, obloha je nedostižně modrá a jiskrný sníh oslepuje. Při pohledu na totálně zasněženou krajinu je jasné, že letos zde ještě nikdo nebyl. Žádnou lidskou stopou nenarušený sníh nehyzdí dokonce ani žádná stopa lyží. Ostré bílé hroty hor voní jarem, ale to, jak se zdá, je ještě daleko. Při pohledu na vysněný cíl výpravy – skalnatou tvrz Carlit je jasné, že tohoto snu se pro tentokrát musíme vzdát. Výstup by rozhodně v těch masách těžkého mokrého sněhu nebyl bezpečný a tak se vydáváme na přechod po jen instinktivně tušené trase GR 7. Ta vede po okraji velkého přehradního jezera Lanos, na jehož přítomnost upozorňuje pouze dokonale rovná plocha sněhu.



Prvním cílem je sedlo Grave, vysoké 2426 m. Sněhová pokrývka dosahuje místy až do hodnoty „dvouvaječný“ (muži si jistě domyslí o jakou výšku sněhu se jedná), ale i tak cesta kupodivu docela ubíhá. Překonáním sedla Grave se dostáváme na východní stranu hor. Zde je sněhu přece jen o něco méně, ovšem totálně promočeným botám to už je stejně jedno. Do cesty se staví další překážka – obří přehradní jezero Bouillouses (1,5 km²). Místy docela delikátní traverz nahromaděných ledových ker je sice vzrušující, ale přece jen poněkud únavným zakončením náročného dne. U přehradní hráze stojí turistická chata, ale o její funkčnosti v tomto období silně pochybuji. Ale, světe div se, ono to funguje! Chatař je sice z našeho příchodu poněkud v šoku, ale teplo, čaj s rumem a nějaká ta chuťovka rychle rozproudí krev v žilách. Když je navíc v blízkosti chaty objevena opuštěná ubytovna, je pocit z úspěšně vykonané „práce“ takřka dokonalý.



Zbývá „jen“ sestoupit do civilizace. Ono „jen“ však představuje neskutečnou šlapačku (dobrých 24 km) až do města Puigcerda. Odtud nám už jede autobus do Girony, odkud se opět eroplánem dopravíme domů. Krásný, levný a výživný týden je u konce.

Praktické informace:
Doprava: Doba levných letů z ČR do Girony je už sice pryč, ale i tak se dá letenka pořídit v hodnotě kolem 100 €. Z Girony funguje slušná síť autobusových linek, schopných nás během cca dvou až tří hodin do některé z oblastí Katalánských Pyrenejí (http://www.teisa-bus.com).
Mapy: Mapa č. 8 z edice Rando editions – Cerdagne/Capcir 1:50 000 (k dostání v prodejně map KIWI Praha, 349 Kč).

Vyšlo v magazínu Everest - jaro 2010

Přednášky

Ivo Petr

Náčelník klubu AlpinTrek
Telefon: 777 03 13 14
Email: alpintrekclub@seznam.cz
Facebook : Ivo Petr

Ivo Petr