Monte Velino aneb Rapsodie v modrém

AlpinTrek : Články : Itálie - Monte Velino aneb Rapsodie v modrém vydáno 8. 2014    Autor: Ivo Petr
 
Chata Magrini je zaznamenaná nejen v mapě, ale její silueta je znatelná už z velké dálky. O to větší je šok, jakmile se k boudě dostaneme. Tohle není chata! Tvary stavení lze pod nejméně metrovou vrstvou zmrzlého sněhu jen stěží rozeznat. Ledová krychle, vytvarovaná větrem a sluncem je fantastickým architektonickým dílem přírodních sil. Spíše instinktivně hledáme vstupní dveře a po půlhodině tvrdé práce jsme uvnitř. Ovšem chata evidentně neslouží jako úkryt poutníků, spíše se jedná o skladiště všelijakého harampádí. Takže další nocleh ve stanu nás nemine.

 

Díky levným letenkám low coastů se Evropa neuvěřitelně zmenšila. Během jedné až tří hodin se můžeme dostat na druhý konec našeho kontinentu, navíc nás to ani nijak finančně nezruinuje. Především v zimním období oceníme tento rychlý (a teplý) způsob cestování. Při výběru vhodných terénů na tradiční sněžnicový přechod pak padl zrak na obrovský a zatím stále příliš nepoznaný prostor centrálních Apenin. Rozhodnutí „ochutnat“ masív Monte Velino pak ovlivnila především blízkost italské metropole Říma, kam se můžeme dostat za necelé dvě hodiny a skutečně za pár peněz.


Předehra
Týden před plánovaným letem sleduji každý den vývoj počasí v oblasti. Díky internetu můžeme být skutečně „on line“ takřka na každém kousku zeměkoule, v případě italských Apeniny je to velmi jednoduché (www.meteoappennino.it). Nic potěšujícího jsem však na webových kamerách nespatřil - husté sněžení, zataženo, prostě standardní „humus“, do kterého by ani apeninského psa nevyhnal. Teprve den před odletem se prognóza mění. Na následující tři - čtyři dny je hlášeno azuro, takže by to mohlo vyjít.


Horský masív Monte Velino je co absolutní výše týče pátým nejvyšším horským, celkem Apenin. Rozlohou nevelkou krasovou planinu obklopují dva základní, cca 6 km dlouhé vysoko vyzdvižené hřebeny, které se spojují v místě, kde se nad úrodnou plání zvedají dva nejvyšší, tvarově elegantní vrcholy Cafornia a Velino, dosahující impozantní výše 2486 m. Pohoří leží sotva 100 km východně od Říma, což převedeno do praxe znamená, že do hor samotných se dostaneme za cca 2 hod. jízdy vlakem. Pokud k tomu připočteme zhruba 2 hodiny letu z Prahy a dopravu z letiště na římské nádraží (hodina), tak se stávají Apeniny jedním z nejsnáze dostupných pohoří. Výchozím bodem je historické město Avezzano, odkud však dále do hor vyjíždíme autobusem až do výše položeného půvabného kamenného hnízda - Ovindoli (1354 m).


Zatím bez sněžnic
Předpověď skutečně nelhala. Od rána je obloha přímo prospektově vymetená a modrá že až. Sníh jiskří a oslepuje a tak po krátkém „startovním“ posezení v baru a nákupu map míříme s krysami na zádech vstříc bělostné hradbě hor. V teple domova, nemaje k dispozici žádnou slušnou mapu, jsem pomocí animace programu GoogleEarth zvolil jako teoreticky nejbezpečnější výstup východní rozsochou vrcholu Monte Fedo.


A tak se širokým obloukem vyhýbáme lyžařskému středisku Magnola a na hřeben přesně podle předem zvoleného modelu. Je to dobrá volba, sklon výstupu je přijatelný, teprve v závěru jde trochu do tuhého. Tedy do tuhého sněhu, kterému vítr vyfoukal pěknou trvalou do podoby graficky dokonalých symetrických vlnek. Tuhnout bohužel začínají i naše těla. Krátký únorový den se totiž přehoupl do své druhé půle, ledový vítr sílí a blednoucí narůžovělá obloha ohlašuje na dnešní noc pěkného „samce“. Otevřený a čím dál mrazivější hřeben míří k vrcholu Telespazio, kde stojí stejnojmenná chata. Sněžnice se stále díky zmrzlému sněhu nesou na zádech, dokonce i mačky doposud zahálejí, neboť vše lze zvládnout jen v botách. Chata samotná je pak značným zklamáním (ostatně tak jako všechny chaty v pohoří). Jedná se asi o již dlouho rozestavěné provizorium, které asi nikdy v minulosti nesloužilo a asi v blízké budoucnosti nebude sloužit příchozím. Naštěstí jižní závětrná strana poskytuje elementární úkryt před větrem. Před větrem ano, před mrazem nikoli a tak těch mínus sedmnáct je v noci skutečně cítit.


Předpovědi počasí jsou vždy ošemetnou záležitostí a především ty na více dní dopředu většinou připomenou pořekadlo „nebude-li pršet, nezmokneme“. Ale v případě italských rosniček vše vychází přesně podle grafu. Excelentní ráno s dokonale čistou oblohou, obzory plné bílých neznámých hor jsou průzračně čisté a slunce se pomalu, ale přece jen slibně snaží rozproudit krev v žilách. Na programu dalšího dne přechodu je takřka „roháčský“ hřeben Monti della Magnola. Přirovnání ke slovenským horám sedí nejen díky vizuální podobě, ale také výšce, která zde šplhá ke hranici 2200 m. Sněhová krusta perfektně drží, terén není nijak náročný a tak naše hlavní dopravní prostředky - sněžnice dřepí v batozích. Vhod však přicházejí mačky, které se s chutí zakusují do zledovatělé krusty sněhu. Ač jsme se těšili především na přechod na sněžnicích, nijak tohoto „handicapu“ nelitujeme.


Hřebenovka příjemně ubíhá, ale skutečně luxusní počasí velí - nespěchat a dokonale si užít jedinečnosti chvíle a místa. A skutečně je co pozorovat. Na východě se jako hřbet pravěkého netvora objevuje druhé nejvyšší apeninské pohoří La Mailella (2795 m), jenž doprovází několik desítek! dalších horských hřebenů. Severnímu obzoru dominuje král Apenin - skalnatá hradba Corno Grande (Gran Sasso d´Italia), jemuž do hranice tří tisíc metrů chybí pouhopouhých 88 m.

Rapsodie v modrém
Dosažením zcela zasněžené chaty Magrini přichází na scénu nejvyšší patro „našich“ hor - spojnice vrcholů Cafornia - Velino, dosahující slušné výše 2486 m. To již svou podobou rozeklaného hřebene s impozantními skalnatými roklemi a stěnami již slovenské hory příliš nepřipomenou. Nebo vlastně ano, ale rovnou ty nejvyšší - Vysoké Tatry. Mapou i přiloženým průvodcem avizovaná chata Magrini  svým interiérem příliš nepotěšila (skladiště) a tak hledáme slušné, ale především bezpečné místo pro tábor č. 2.


K postavení stanů je třeba využít přízně slunce, než podvečerní chlad znepříjemní pohyb. A tak zanedlouho stojí v mělkém sněhovém dolíku tři stany, po další půlhodině už vařiče statečně bojují s mrazem a vytvářejí alespoň kouřem a vůni chystaného jídla iluzi tepla. Podvečerní vycházka na hřeben, odkud se všechny významné hřebeny centrálních Apenin předvádějí v tom nejlepším možném světla zimního soumraku, je více jak symbolickou tečkou za dalším krásným dnem. Vše nasvědčuje tomu, že i zítřek bude stejně jasný a mrazivý, ale... takových krásných večerů jsem už v horách zažil dost. O to nepříjemnější pak byla některá ubrečená a pokažená rána. Hory jsou v tomto směru skutečně nevypočitatelnou „potvorou“.

Nechce, strašně moc se nechce opustit vyhřátý spacák, ale venku už svítá. V noci poklesla teplota k hodnotě mínus dvacet a stany se díky našemu dechu proměnila v plechové kotce. První pohled na ledově jiskrnou nádheru hor rychle zažene obavy z nějaké změny a je jasné, že dnešním dnem krásné počasí kulminuje. Výrazným pomocníkem při „balbě“ našich příbytků se pak stává slunce, které rychle svým teplem mění „plech“ opět v plátno. Hlavní hřeben zde opouští hřeben Magnola a blíží se k samotnému vrcholu Velino. Mohutné převěje a fantastická viditelnost mění nenápadný horský přechod ve skutečnou „rapsodii v modrém“.  Ovšem už brzy odpoledne je jasné, že selanka dlouho nevydrží. Na obzoru se kupí těžké mraky, které brzy zadusí krajinu. Nijak se tím netrápím, ostatně i nám již pomalu vyprší čas, odměřený krátkému, víceméně víkendovému přechodu.

Jen pro úplnost (dle zkušeností z podzimního přechodu pohoří) – zimní přechod nejvyšších partií Monte Velino je o poznání náročnější záležitostí. Po dosažení uzlového bodu, kde se stýkají oba hlavní hřebeny pohoří se cesta stáčí na jih a prudkým výšvihem dosahuje spojovacího hřebene Cafornia – Velino. Jedná se o velmi úzkou žiletku, kde se v zimě tvoří velké převěje a přechod (mačky) je objektivně značně nebezpečný a exponovaný. Samotný výstup na Monte Velino již je o něco bezpečnější, ale také zde pozor na velmi prudký severozápadní svah (na druhou stranu spadá takřka kolmo do obrovského karu). Na západní straně hory Velino pak najdeme malou zděnou chatku Sevice, která je však uzavřena (k dispozici pouze „předsíňka“, kde se však s bídou nacpou maximálně dvě osoby). Sestup do podhůří (směr Avezzano) není již náročný, ale skutečně nekonečný.

Tábor vedle stopy
Pro opuštění hřebene hor volíme relativně bezpečný severovýchodní svah Capo di Pezz, nepůsobící dojmem lavinové pasti. Sněžnice zde skutečně přijdou vhod, sníh zde zdaleka není tak tvrdý a vyfoukaný jako na hřebeni. Především pak velmi prudký sestup lesem je prověrkou „umění“ chůze v tomto zimním obutí. To se již zcela zatáhlo a tak urychleně stavíme stany na spodním okraji náhorní planiny. Pro opozdilé běžkaře jsou stany stojící na okraji lesa neskutečnou podívanou a takřka každý kolem projíždějící se musí zastavit na kus řeči, neboť něco takového zde v horách asi ještě nikdo nikdy nespatřil. Navečer ponecháváme stany svému studenému osudu a spěcháme do tepla hospody nedalekého lyžařského střediska, kde ovšem také působíme tak trochu jako exoti.
Další den již nezbývá než sestoupit nejen do již blízkého Ovindoli, ale díky časové rezervě scházíme až do železniční stanice Celano, odkud se již snadno a rychle dopravíme do Říma. Suma sumárum – fantastický prodloužený víkend v horách, o jejichž existenci nemá mnoho lidí ani potuchy.

Praktické informace:
Doprava: Letecky do Říma (ceny od 1500 Kč, jedna cesta vlakem vyjde z Vídně na 100 €!). Z Říma se do hor dostaneme vlakem na nějaké dvě hodiny (6,5 €). Výchozími body mohou jak větší město Avezzano či nedaleké Celano (žel. stanice), tak horské městečko Ovindoli (pouze autobus). 
Ubytování: V horách samotných neslouží žádná horská chata. Všechny chaty uvedené v mapě nefungují, v blízkosti vrcholu Monte Velino je postavena malá zděná chata Sevice, která je však uzavřena (k dispozici je pouze malá předsíňka pro max. 2 lidi). Nezbývá tedy než tábořit ve stanech (mnoho dobrých a bezpečných míst na hřebeni).
Čas přechodu a náročnost: Pokud bychom měli v úmyslu projít celý hřeben masívu Velino od východu po západ, pak budeme potřebovat minimálně 4 – 5 dní (myšleno samozřejmě ve smyslu pěšího přechodu, skialpinistům by možná stačily dva dny). S výjimkou výstupu na vrcholy – Monte Cafornia a Monte Velino se jedná o snadnou zimní túru, nejvyšší vrcholy jsou pak mnohem náročnějším soustem – úzké hřebeny, velká expozice, nebezpečí lavin. Tento úsek snese srovnání s přechodem slovenských Roháčů.
Mapy: Grupo Velino – Sirente 1:25 000 (CAI, cena 6,5 €). Mapa však není běžně k sehnání, doporučuji prodejnu Tabacchi v Ovindoli.

Vyšlo v magazínu Outdoor č.1/2011

Přednášky

Ivo Petr

Náčelník klubu AlpinTrek
Telefon: 777 03 13 14
Email: alpintrekclub@seznam.cz
Facebook : Ivo Petr

Ivo Petr