Sever proti Jihu

AlpinTrek : Články : Francie - Sever proti Jihu vydáno 8. 2014    Autor: Ivo Petr

Nebojte se, nebudeme zde pitvat boje občanské války Unie proti Konfederaci. Zde půjde o zcela jiný „souboj“ či spíše o soutěž krásy. Svedou jej dvě protikladné oblasti Korsiky - severní a jižní pobřeží. Oba dva póly ostrova mají co nabídnout, každý je však jiný a tak odlišný, že si svou vlastní soutěž rozhodně zaslouží.

O Korsice, čtvrtém největším ostrově Středomoří, toho bylo napsáno už dost. Hory a ještě jednou hory, moře, historie, kultura. A také pobřeží. Zatímco to na východní straně je spíše nudnou plackou, západní strana krásou svou rozeklanou a členitou krásou přímo plýtvá. Ale jak je tomu na severní a jižní straně ostrova? Hoďme tedy do batohu plavky, svačinu, na nohy alespoň trochu slušné „křusky“ a pojďme se na to pěkně zblízka podívat.

Bujná poušť Agriates
Zdá sto přitažené za vlasy - poušť a bujná? V případě oblasti Desert de Agriates je tomu skutečně tak. Tuto rozsáhlou, divokou a v podstatě neschůdnou krajinu (16 000 ha) najdeme na pobřeží, vymezeném městem Saint Florent na východě a údolím Ostriconi na západní straně. Tato dnes takřka vylidněná krajina však v minulosti byla plná života, pěstovalo se zde obilí a olivy a na zimu zde zaháněli dobytek pastevci z hor (odtud také původ názvu - ager, ve starořečtině půda). Po první světové válce však nastal odliv obyvatel a oblast pustla. Pustla ovšem do krásy. Dnes představuje tento drsný kus země pravý přírodní ráj. Ráj s opojně vonící macchií, skalnatými útesy a zátokami s vodu tak průzračnou a zelenou, že si zde můžeme připadat jako někde v Karibiku.



Pobřežní pás „pouště“ Agriates je dnes zpřístupněn dálkovou stezkou spojující Saint Florent a pláž Ostriconi. Na přechod tohoto svým způsobem jedinečného pobřežního treku budeme potřebovat dva, lépe však tři dny. Ovšem pozor! Volné táboření v této chráněné rezervaci není povolené (požáry), proto si musíme zajistit buď nocleh v osadě Ghignu (staré stodoly na slámu, tzv. pagliaghji zde slouží jako ubytovny) nebo přenocujeme v kempu u pláže Sallecia. A co vše nás na této nevšední, 45 km dlouhé pouti čeká? Počátek je na „královské“ pláži Roia v Saint Florent, v další zátoce Formali budeme obdivovat starou pevnost Gentili až dojdeme k prvnímu vyvrcholení cesty - mysu Fortella s torzem slavné janovské obranné věži.

Stezka pokračuje kolem útesů Covallata k pláži Lotu, kde se můžeme při troše štěstí nalodit na některou z bárek, zajíždějících sem s turisty ze Saint Florent. Zakončit cestu již zde by však byla škoda. Vždyť to nejlepší teprve máme před sebou. Čeká nás překrásný pás bílých písečných dun Saleccia, protkaných omamně vonící vegetací (růže, jalovce). Pokud zde nezůstaneme na nocleh v kempu U Paradisu (což je výhodné, 5 € za osobu, 3 € stan nebo 50 € za pokoj pro dvě osoby), pak bude konečnou prvního dne osada Ghignu. Také další část treku nebude nudná. Hned v první zátoce Malfalcu si budeme díky tyrkysovému moři a bílému písku připadat jako někde na Seychelách. Cesta pak na čas opustí moře, vystoupí k silnici, ale jen proto, abychom si hned vzápětí mohli vychutnat snad nejdramatičtější úsek pobřeží Agriates, vedoucí k cíli cesty - zátoce Ostriconi, kde všechny krásy Korsiky vrcholí jedním velkým barevným akordem.



Na špičku prstu
Jestliže tvar ostrova Korsika připomíná zaťatou pěst, pak poloostrov Cap Corse je jeho vztyčeným palce (nikoli prostředníkem!). Nejvyšším vrcholem je zde skalnatá pyramida Monte Stello (1307 m), ale my jsme se vydali za krásami pobřeží, takže na hory v této chvíli zapomeňme. Po okraji „nehtu“ prstu, tedy po nejsevernějším okraji Korsiky se můžeme vydat na pěknou, takřka 20 km dlouhou trasu pojmenovanou Sentier des Douaniers neboli Stezku celníků. Jelikož jsme na samém okraji ostrova, jistě nemá smysl vysvětlovat původ pojmenování.

Cestu zahájíme ve vesnici Macinaggio na východním pobřeží „prstu“, cílem je pak malý přístav Port de Centuri na západní straně poloostrova. A co všechno cestou uvidíme? Není toho zrovna málo. Mimo dalekých výhledů, středomořské vegetace a všude přítomného moře můžeme spatřit „ptačí“ ostrovy Iles Finocchiarola, ruiny třípatrové janovské strážní věže Santa Maria, na nejsevernějším bodě ostrova pak další z mnoha věží na pobřeží - Tour de Agnello v prostředí krásných pláží. Jistým vyvrcholením cesty jsou přírodní „lázně“ Baia de Tamarone. Nejedná se o nic jiného, než o malou kouzelnou zátoku, vyhledávanou pro křišťálově čistou vodu především potápěči a „šnorchlaři“.

Skalní zoo
Pokud budeme severní pobřeží Korsiky charakterizovat jako strohý, vegetačně chudý a větrem bičovaný kus země, pak jižní okraj ostrova je jeho úplným opakem. Najdeme zde totiž snad úplně vše - husté lesy, skalní útvary jinde nevídaných tvarů, báječné liduprázdné zálivy, vesnice z nichž sálá duch historie a především atraktivní, velmi členité pobřeží. Skvělým tipem pro výživný jednodenní výlet může být návštěva zátoky Roccapina. Doby, kdy toto místo znala jen hrstka vyvolených je již dávno v nenávratnu, ale pokud navštívíme záliv mimo hlavní prázdninový nápor, budeme udiveni jeho intimní atmosférou a místy až bizarní krásou.



Na místo se dostaneme zcela snadno po prašné, asi 2 km dlouhé cestě, která má svůj počátek u hostince Coralli (silnice R196). Na přítomnost lokality nás upozorní proslulý „skalní lev“ - útvar Rocher du Lion ovládající hřeben nad zátokou. Samotné Golfe de Roccapina by snad za návštěvu ani nestálo. Takových zákoutí najdeme na pobřeží Korsiky nespočet, ale... Ale pouze zde máme možnost uskutečnit exkurzi do unikátní oblasti, která nemá jinde obdoby. Pokud se vydáme z pláže Roccapina po východním břehu zálivu, brzy narazíme na jakž takž znatelnou stezku, která se proplétá po skalních útesech a mezi křovím. Čím více se od pláže vzdalujeme, tím kouzelnější jsou skalní formace kolem nás. Cesta nás zanedlouho dovede do úplné skalní zoo. I člověk zcela bez fantazie brzy podlehne kouzlu tohoto bizarního světa pokroucených oranžových skal a tyrkysového moře. Slovy geologa se jedná o exemplární příklad nestejnoměrného zvětrávání vrstev žuly za přispění vlhka a následného vysychání. Korsičané mají pro tento jev dokonce svůj specifický výraz - tafone. Jedná se o dutiny, okna a prolákliny, tvořící místy až neskutečně fantasmagorické výjevy. Jedním z nejznámějších útvarů je „elephant“ v jehož převislých vertikálách můžeme často pozorovat lezce (populární je především cesta „Přes chobot“ za 6c+). Blouděním v labyrintu skal a malých, většinou zcela opuštěných zátok můžeme strávit celý den a stejně toho nebudeme mít dost. Pokud bychom měli zájem zde pobýt delší dobu, pak je možné ubytování v kempu přímo nad pláží (v létě však beznadějně obsazeno).

K nejjižnějšímu cípu Korsiky
Snad každý, kdo navštíví město Bonifacio užasne nad jeho doslova šílenou polohou. Hrabě Bonifacio, který v r. 833 nechal postavit původní citadelu na vršku skoro 80 m vysokého vápencového útesu, nebyl asi zcela při smyslech a musel vkládat velkou důvěru v stavitelský um svých poddaných. Tento nejjižnější cíp ostrova je totiž tvořen tzv. kalkerity, což jsou sedimentární konglomeráty pískovce, jehož základní složkou není křemen, ale zrnka vápence. Tento materiál však mnoho nevydrží a silná mořská eroze (abraze) jej velmi snadno naruší a vymílá. Proto snad každý, kdo spatřil i několikapatrové domy postavené prakticky „ve vzduchu“ na vykotlaných útesech nad mořem, si jistě položil otázku, kdy se město odporoučí do hlubin mořských.



Nechme však nyní město městem a vydejme se po samotných útesech na nejjižnější bod Korsiky, jímž je mys Pertusato. Z Bonifacia tam vede velmi pěkná pobřežní pěšina, poskytující skutečně úchvatné pohledy jak na útesy samé, tak na moře a stále se vzdalující město. Její počátek najdeme na východním okraji města, přímo u vchodu do citadely (rozcestí). Cesta není nijak náročná, v podstatě jdeme stále po rovině, ale oč méně se zapotíme, o to více můžeme věnovat pozornost všem krásám, které defilují kolem nás. Mnohé „vyhlídky“ do hloubek nejsou nijak zabezpečené a proto k okraji útesů přikračujme s velkou opatrností. Pohledy jsou však skutečně excelentní. Prvním záchytným bodem na cestě je oplocená vojenská signální stanice (Semaphore). Až do těchto míst lze dojet i autem. K majáku na konci Korsiky však musí již všichni pěšky. Vede tam však široká silnice, kterou můžeme z velké části obejít přímo po hraně bílých útesů. Na konci mysu, kam dorazíme po necelých dvou hodinách chůze, už není nic. Jen les kamenných mužíků, moře, nedaleko ležící ostrůvky Lavezzi a 12 km vzdálené pobřeží Sardinie.
Pokud bychom tedy měli vybrat vítěze této fiktivní války severu proti jihu, vybral bych proti duchu historie jih. Je to však vítězství subjektivní a náladové, které nepřináší žádné vavříny. Vždyť jakými parametry chceme měřit krásu přírody?

Přednášky

Ivo Petr

Náčelník klubu AlpinTrek
Telefon: 777 03 13 14
Email: alpintrekclub@seznam.cz
Facebook : Ivo Petr

Ivo Petr