Střecha Albánie aneb Jak jsme hledali (a našli) Korab

AlpinTrek : Články : Albánie - Střecha Albánie aneb Jak jsme hledali (a našli) Korab vydáno 8. 2014    Autor: Ivo Petr

Ve svahu se objevilo stádo ovcí. Na tom by nebylo nic zvláštního, jsme v pasteveckých horách a stád jsou zde mnoho. Zvláštní byl jejich doprovod. O pověstných psech šarplanincích jsme slyšeli mnoho, ale tento exemplář překonal svým rozměrem i ty nejbujnější představy. Na psa o velikosti jezdeckého koně a s hlasem startující „efšestnáctky“ jsem totiž ještě na svých cestách nenarazil. Respekt je zde skutečně na místě, o čemž jsme se v horách Korabi přesvědčili nejednou.

Nalezení neznámých a turisticky neobjevených koutů není v dnešním světě snadné. O starém přezabydleném  kontinentu to platí dvojnásob. Mimo takřka polárních divočin na severu Norska a Švédska to je především Balkán, kde lze ještě nalézt několik atraktivních, takřka liduprázdných oblastí. Albánie si stále ještě udržuje punc země tajemné a nepoznané. Ovšem jen na první pohled. Pionýrské doby objevování této malé země na jihovýchodě Evropy jsou, jak se zdá, dávno ty tam. V kdysi bezcestných Prokletích (Bjeshkët e Namuna) dnes najdeme standardní turistické značení, v Německu vyšla vloni velmi kvalitní mapa oblasti, ve vesnicích v pohoří pak dokonce najdeme ubytování v rodinných penzionech. Vše zde tedy směřuje k vytvoření běžné infrastruktury, jako jinde v Evropě. Je tomu však také v jiných albánských horských oblastech? Jako milovník nečekaných dobrodružství musím všechny podobně zaměřené individua ujistit, že „naštěstí“ nikoli.



Hory na pomezí
Maja e Korabi (makedonsky Golem Korab) je výškou 2753 m (údaje se liší) nejvyšším vrcholem jak Albánie, tak sousední Makedonie. Název je slovanského původu a jeho údajný etymologický překlad má znamenat Pán moří. Oproti známějším Prokletým horám se zde nesetkáme s kolosálními skalními stěnami a dramaticky formovanými štíty. Korabi jsou mnohem více travnaté, jsou to typicky pastevecké hory, ale ani zde o nějakou tu „skalku“ samozřejmě nepřijdeme. Především stupňovitá západní hradba nejvyššího patra pohoří nenechá svou surovou krásou nikoho chladným. Rovněž několik dalších zajímavě tvarovaných vrcholů šlape svému vládci na paty.



Hlavní hřeben je víceméně shodný se státní hranicí (ovšem nijak důsledně), ale na nějaké jasné vymezení této fiktivní čáry zapomeňte. Existuje zde sice několik hraničních kamenů, v reálu však sotva odhadneme v jakém státě se zrovna nalézáme. Na internetu lze narazil na výseče topografických map, ale skutečnou mapu jsem nikdy nikde nespatřil. Zde je více jak kde jinde nutný kontakt s místními lidmi schopnými poradit co kde a jak. Ale právě v této skutečnosti se skrývá nejedno úskalí, jak jsme se sami mohli přesvědčit. Ale nepředbíhejme.



Jak jsme hledali Korab
Radomirë je typickou albánskou vesnicí. Několik domů, z nichž mnohé již čeká brzký poločas rozpadu, hloučky pokřikujících dětí, docela slušný provoz jezdců na koních, stád dobytka a hejn drůbeže, prostě skutečně živá vesnice se vším všudy. Na horním konci osady stojí budova, která již zdálky upoutá svou novotou. A není to jen ledajaký dům, je to epicentrum místní zábavy a kultury, je to jednoduše hospoda. Slušná nabídka nápojů (pivo Tirana svou chutí jistě neurazí ani skutečné znalce), prostor pak vyplňují vesměs příjemní a družní muži pro které je příchod hned celé skupiny cizinců příjemným vytržením ze stereotypu vesnického života. S podivem hned několik z nich mluví slušnou angličtinou, pár chlapů komunikuje i německy. Ostatně není se co divit. Lidé z albánského venkova často vyjíždějí za prací do zahraničí a jistá znalost jazyků k tomu patří.



Protože o horách samotných toho příliš nevíme, mámím z nich veškeré informace o výstupu na vrchol nejvyšší. Do improvizovaného náčrtku, který jsem vytvořil na místě je posléze zakreslena trasa nejvíce využívaného přístupu k hoře, která se dokonce kryje s jediným popisem, převzatým z angličtiny. Po družebním večírku pak nacházíme střechu nad hlavou v nedaleké sýrárně, kam jsme přijali pozvání na výborný ovčí sýr (nocleh ve stanu v zázemí vesnice příliš nedoporučuji, místní kluci jsou zdatnými vrhači kamení a jen tak něco nebo někdo je večer nezažene do postelí).



Prvním krokem při výstupu na nejvyšší albánský krtinec je dosažení výrazného skalnatého kopce, týčícího se východně nad obcí. Na jeho úpatí leží nejenom velká salaš se stády ovcí, ale je zde také důležité rozcestí. Podle místních právě zde musíme odbočit do úzké soutěsky a přes rozlehlou louku Fusha i Korabit obejít celý masív nejvyššího vrcholu a teprve potom dosáhnout cíle. Ale člověk míní, pastevci mění. Rozcestí je skutečně zanedlouho dosaženo po slušné kamenité cestě, ovšem o dalším postupu rozhodnuto není. Může za to další domorodec, který nás přesvědčivě posílá zcela opačným směrem než byl původní úmysl. Jeho sugestivně neoblomnému tvrzení, že vrchol Korabi je ten krásný, ale přece jen poněkud podezřele vyhlížející kopec na druhém konci travnaté kotliny nakonec uvěříme. Zprvu viditelná cesta se však s přibývající výškou ztrácí v bludišti ovčích stezek, hrozivě černé mraky, které se přihnaly odněkud z Prokletých hor způsobí, že již kolem třetí odpoledne stavíme první horský tábor - krásná rovná loučka, vynikající výhled a blízkost pramene vody. Těžké, vodou nasáklé mraky však odešly stejně rychle tak jak přišly (těch pár kapek ani nestálo za řeč) a tak nastává ideální čas na průzkum.



Stoupám s kamarády vzhůru a najednou, za travnatým hrbem, narážíme na ovce. Takřka vzápětí se k nám se zuřivým štěkotem ženou tři značně vyvinutí šarplaninci. Značně nepříjemná situace, jsme takřka bezmocní, dokonce i teleskopické hole, dodávají alespoň elementární pocit jakési ochrany, zůstaly dole v táboře. Semknuti k sobě zády se snažíme v psiskách vzbudit pocit, že jsem jen neškodný hmyz, ale zdá se, že tato strategie příliš nezabírá. Naštěstí se po chvíli přiřítí pastýřský synek (věk cca 12 let), který ty krvelačné bestie umravní jedna dvě. Také on potvrzuje, že kopec na obzoru je skutečně Korab. Takže je to prozatím 2:1 pro místní pastevce.



Vrchol stále nenalezen
Přestože je začátek června, v horách Korabi je nezvykle moc sněhu. Jaro zde jakoby ještě nedorazilo, ale louky jsou již posety žlutými koberci krokusů. Najít správnou linii výstupu k domnělému nejvyššímu vrcholu není vůbec jednoduché. Zdálky se hora zdála celkem přístupná, ale bližší průzkum odhalí velmi příkré suťové srázy s množstvím mokrého a nestabilního sněhu. Tady něco nehraje, výstup by měl podle popisů zcela jednoduchou záležitostí a to co vidíme rozhodně není žádný výlet na Kokořín. Jedinou slabinu spatřujeme v protáhlém severozápadním hřebeni. Ale ani zde to není zadarmo, je nutno překonat několik skrytých roklin a probít se přes převěj na hřeben. Hned první pohled na druhou stranu pohoří napoví, že tohle rozhodně není „náš“ kopec. Před námi se objevuje mnohem vyšší a ještě hůře dosažitelný štít, na jehož špičce lze rozeznat velký kamenný sloup. Ten by měl označovat skutečně vrchol nejvyšší. Ale jak nahoru? Z této strany to rozhodně nepůjde, pod námi hluboká kotlina zavalená sněhem. Zařazujeme zpátečku s úmyslem celý masív obejít od východu. Dosažením sedla (v později sehnané mapě s označením Mala Korabska vrata) se nejistota o správnosti našeho snažení jen prohlubuje. Vyhlédnutý vrchol zde spadá takřka kolmou stěnou, přístup do sedla mezi oběma vrcholy je zavalen sněhem hrozící sesuvem Tohle přece nemůže být Maja e Korabi alias Golem Korab, na který v rámci mezinárodních výstupů stoupají špalíry turistů (jednalo se o vrchol Mali Korab, 2683 m). Je jasné, že pro místní pastevce jsou všechny vrcholy Korabi a rozlišovat je od sebe jen podle výšky je pro ně příliš malicherné. Přestože se již zcela určitě nacházíme na makedonské straně pohoří, vyrážíme na další průzkum. A tentokráte jsem úspěšní. Po překonání hraničního travnatého hřebene se před námi otevírá pohled na sice nenápadnou, ale jasně nejvyšší travnatou kupu s viditelnou triangulací na vrcholu. To musí být ono!



Střecha Albánie (a Makedonie jakbysmet)
Hranice nehranice, stany stavíme na moc pěkné louce na území Makedonie. Všechny cesty z vnitrozemí jsou pod sněhem, kterým evidentně letos ještě nikdo neprošel. Ranní výstup na hřeben je dílem okamžiku, zbývá však ještě dosti obtížným traversem překonat impozantní sněhový kotel, ověnčený skalními zuby, za něž by se nemuseli stydět ani Dolomity. Následuje skutečně velmi strmý výstup travnatým svahem a po chvíli narážíme na červené makedonské značky mířící podél hranice k vrcholu. Výstup je skutečně snadný a s tím, co jsme absolvovali předešlý den to nemá nic společného. Výhled od vrcholového sloupku je sice obsáhlý, ale takový typicky „balkánský“. Široko daleko totiž nejsou žádné vysoké hory, pouze travnaté pláně, lesy, protáhlá údolí. Dobře znatelné je např. Mavrovské jezero, zdánlivě nekonečný labyrint planiny Vraca a navazující Šar planina v Makedonii, z albánských pohoří sice lze dohlédnout až k Prokletím, ale ty se odtud prezentují pouze jako velmi vzdálená hradba skutečných hor.



Dosažením Střechy Albánie to však nekončí, to nejlepší totiž máme teprve přes sebou. A tím nejlepším je sestup po správné přístupové trase. Díky sněhu se nijak nemusíme držet stezky a padáme místy docela drsnými sjezdy po botách do kotliny jménem Panair. Východní stěny nejvyššího vrcholu zde spolu ruku v ruce s neméně atraktivním štítem Maja Šulani i Radomires (2716 m) spadají v úžasných vertikálách a prostředí je zde skutečně velehorské. Samotná lokalita Panair je neobyčejně zajímavým místem. Jedná se o nevelké, ze tří stran uzavřené údolí, do kterého ústí hned čtyři vydatné potoky. Pohled na dno kotle protkaného barevnými meandry proudící vody je nezapomenutelný.



Důležitým momentem dalšího postupu je pak nalezení sedla, zavaleného obrovskými balvany. Jedná se totiž o vstupní bránu do více jak tři kilometry dlouhého údolí Fusha i Korabit, využívaného hned několika pasteveckými rodinami. Také zde se musíme mít na pozoru před obrovskými psy, kterých se zde prohání skutečně více jak dost. Půvabné údolí (průměrná výška 2200 m) je lemováno hned několika rozeklanými hřebeny, z nichž některé mohou připomenout Julské Alpy a patří tak k největším ozdobám pohoří (názvy bohužel nezjištěny). Údolí se v závěru zužuje do skalnaté soutěsky a dobře schůdná a podle všeho také dosti využívaná cesta nás dovede až k bodu, kde jsme celou korabskou anabázi počali. Tedy k salaším, kde nám hned první pastevec tak „dobře“ poradil. Ale nakonec jsme mu vděčni. Nebýt jeho rady, spatřili bychom z celé této krásné krajiny jen kousek. Naopak bych všem případným zájemcům o cestu do tohoto koutu země, aby šli v našich stopách, neboť jen úplný přechod nejvyššího patra Albánie nabídne asi nejzajímavější pohled na pohoří.



Doprava, povolení, organizace:
Nejvyšší albánské pohoří Korabi bylo vždy ostře sledovanou oblastí. Již za časů bývalé Jugoslávie jsem se jen mlsně ohlížel po rozeklaných horách v nepřístupném hraničním prostoru. Ale ani v dobách nově vzniklé země s prapodivným názvem FYROM neboli Makedonie nebyla situace o nic růžovější. Na nejvyšší vrchol byly podnikány pouze jednou ročně masové výstupy, jichž se mohli účastnit i cizinci. Ani osobní jednání s jinak velmi vstřícnými lidmi z PD (planinarsko družstvo) Korab ze Skopje nevedlo k žádnému konkrétnějšímu výsledku (docela složitá jednání přes makedonské MZV). Ale kde je vůle, je i cesta. Podle několika informací jsou hory bez jakéhokoliv papírování a restrikcí dostupné z albánské strany a tak bylo rozhodnuto. Má to ovšem jeden háček - jak se do této země pokud možno rychle a levně dostat?



Letecké spojení s ČR neexistuje, z okolních zemí je pak poměrně drahé (od 8000 Kč), železnice do Albánie nevede vůbec (jediná trať mezi černohorským Barem je využívaná pouze pro nákladní dopravu), mezistátní spojení autobusy je pouze s Řeckem, Makedonii a Německem. Přesto jsme s přáteli našli řešení. V konečném důsledku bylo levné, pohodlné a kupodivu také rychlé - do Bělehradu běžným vlakem, odtud pak do makedonské metropole Skopje již pohodlně přes noc lehátkovým vlakem. Z autobusového nádraží ve Skopje jsem se přesunuli busem do pohraničního města Debar, odtud taxíkem na hranice, dalším taxíkem do albánského města Peshkopi a pronajatým mikrobusem do vesnice Radomirë. Chápu, že je to možná na první pohled složité jak žebřík, ale v reálu vše funguje naprosto spolehlivě, nikde se dlouze nečeká a konečná cena se blíží cca 5000 Kč v obou směrech. Časově to také není žádné drama. Z Brna jsme vyjeli v osm hodin ráno, druhý den v šest večer jsme již tábořili v horách Korabi (a pro úplnost - bylo nás 11 těl!). Informace na závěr - do hor lze již dnes také vstoupit z makedonské strany. Jedinou povinností návštěvníka hor je zápis jména a čísla pasu do knihy na voj. posádce ve Stezimiru.

Odkazy na internetu:
http://www.summitpost.org/mountain/rock/152212/maja-e-korabit-golem-korab.html (popisy výstupů, výseče mapek, fotografie, anglicky)
http://www.mzv.cz/tirana/cz/index.html (čerstvě aktualizovaný web českého velvyslanectví v Tiraně, množství cenných informací o dopravě, turistice v horách atd.)

Vyšlo v magazínu Outdoor č.5/2009

Přednášky

Ivo Petr

Náčelník klubu AlpinTrek
Telefon: 777 03 13 14
Email: alpintrekclub@seznam.cz
Facebook : Ivo Petr

Ivo Petr