Ticino - ledovce, palmy a tak trochu jiné Švýcarsko

AlpinTrek : Články : Švýcarsko - Ticino - ledovce, palmy a tak trochu jiné Švýcarsko vydáno 8. 2014    Autor: Ivo Petr

Kanton Ticino (Tessin) je součástí Švýcarské konfederace, ale na první pohled to není vidět. Geografická, ale především mentální příbuznost s Itálii je zde skutečně cítit na každém kroku. Lidé hovořící rytmickou italštinou nepostrádají ležérní šmrnc, rovněž místní hory nepůsobí dojmem kolosálních obrů. Krásná, přitom nijak extra známá oblast Alp přitahuje svou tak trochu tajemnou atmosférou jako magnet a je skvělým tipem pro všechny „fajnšmekry“.

Hory kantonu Ticino patří v rámci Švýcarska k těm nejméně známým. Přitom zdejší kopce rozhodně nejsou žádná „ořezávátka“. Nejvýše zde ke švýcarsko-italskému „azzuru“ stoupá impozantní a slušné zaledněný Rheinwaldhorn (3402 m) ve skupině Adula. Samotné Tessinské Alpy (Alpi Ticinese) však leží více na západě území a ty se také staly cílem této cesty. Byly to především masívy, objímající jedno z nejkouzelnějších alpských údolí Valle Maggia, které mi padly do oka. Na pohled pusté, bez turistických chat, vesnic a cest jakoby ani nepatřily k hustě obydlenému Švýcarsku. Vymyslet pěkný týdenní trek pak nebylo nikterak těžké. V reálu to však těžké bylo a to docela dost...



Dnes i ty vzdálenější a snad i hůře dostupnější skupiny Alp jsou díky levné letecké přepravě dosažitelné během několika málo hodin. Jako perfektní tranzitní bod se pak jeví letiště v Bergamu (Milano) kam míří z Prahy hned několik letů. Díky rozvětvené železniční a autobusové dopravě pak můžeme zamířit prakticky do kteréhokoliv, i toho nejzastrčenějšího koutu italských a francouzských Alp. Dostat se do Ticina je pak zcela snadné. Na „meganádraží“ v Miláně usedneme do vlaku směr Bellinzona, odkud pokračuje mnoho spojů do Locarna,.
Locarno, ležící na březích jezera Lago Maggiore, je ideálním výchozím bodem do hor. Je proslulé svým filmovým festivalem, probíhajícím vždy počátkem srpna a který vnáší alespoň trochu vzruchu do příjemně lenivé atmosféry města, vyhrazeného jinak spíše společenské smetánce. Našim cílem však není přehlídka filmů, ale hory, tyčící se hned na zádech města. Nejde však o ty blízké zelené pahorky (třebaže bez půvabů nejsou), ale o grandiózní štíty, které najdeme na konci údolí Valle Maggia. Tam nás zcela bez problémů, navíc za nijak přemrštěnou cenu, vyveze autobus přímo z centra města. Konečnou je pak vesnice jako z pohádky - Fusio.

Od přehrady k přehradě
Přechod Tessinských Alp není díky značným výškovým rozdílům snadný. Hned zkraje je nutné kolena a „pajšl“ upozornit, že jejich běžnou denní dávkou bude vertikální kilometr a půl výškového rozdílu a to v obou směrech. Tedy jak nahoru, tak dolů. Do osady Fusio přijíždíme až navečer a tak místo na nocleh hledáme na loukách hned za obcí. Místa tu jsou pěkná, ale ještě než stačím složit svůj mobilní obývák na zem, už je to domorodec s vidlemi v rukou. Pěkně to začíná. S vědomím, že nejlepší obrana je útok vyrážím vstříc muži s napřaženou pravicí ke stisku: „Bon giorno, e come stai?“ zahajuji manévr zdvořilostním dotazem. Chlapík však zdaleka nevypadá nepřístupně. Na jeho otázku, zda zde chceme přespat ve stanech odpovídám po pravdě kladně s dodatkem, že tomu bude pouze na jednu noc, než vyrazíme na přechod hor. „No problemo“ odpovídá, navíc s doporučením vyhledání lepší, nepodmáčené louky výše v údolí. Toto setkání bylo prvním signálem o vztahu místních lidí k naší menší horalské skupince (celkem 10 těl). Jakmile jsme se na naší pouti dostali na dostřel k civilizaci, tak nám domorodci poradili, kde najdeme nejlepší místa pro stany. Švýcarské Ticino mi tímto silně připomnělo země Balkánu, kde jsou lidé podobně milí a vstřícní.



Cesta přes tessinské hory vede v první fázi oblastí, kde bylo v minulosti vybudováno hned několik velkých přehradních jezer. Na první pohled by se mohlo zdát, že krajina tímto zásahem utrpí těžkou ránu, ale v tomto případě tomu tak zcela není. Hned první jezero Lago del Sambucco je překrásným tmavomodrým fjordem, zařezaným do zelených strání hor. Značená pěšina naštěstí po chvíli opouští silnici, lemující jezero a mířící k výše postaveným přehradám. Úzká pěšina v trávě s džungli lopuchů zkracuje cestu a vyjde u další přehrady v horách - Lago de Naret. Právě zde pramení řeka Maggia, která se po 58 km dlouhé pouti vlévá do jezera Maggiore. Jakmile však vystoupíme do sedla Naret, scenérie se diametrálně mění. Stopy lidské činnosti jsou ty tam a prostor zcela vyplňují jen a pouze štíty hor a zelená údolí se stužkami potoků. Majákem dalšího postupu je hrot hory Cristallina, která patří do „top ten“ tessinských vrcholů. V jejím travnaté náručí, mezi solitérními hnízdy skal pak nacházíme další, naprosto báječné tábořiště.



S ledovcem v čele, s ledovcem v zádech
Jednou z tvarově nejkrásnějších hor kantonu Ticino je rozložité Basodino, dosahující na zdejší poměry velmi slušné výše - 3272 m. A Basodino je také majákem dalšího dne přechodu. Nejkrásnější pohled na tento slušně zaledněný masív je od pěkně situované chaty Cristallina, odkud pak naše cesta klesá přímo k patě této impozantní hory. Z fotografického pohledu jsem se ocitl na správném místě ve správném čase. Ranní slunce vykresluje plasticky všechny „faldy“ krajiny, vzduch je po ránu ocelově čistý a chladný, co víc přát. S focením na treku je to vždy ošidné. Cesta a cíl nezná slitování. Je třeba jít kupředu a je jen cílem náhody a dobré konstelace hvězd, když se podaří být ve správný čas na správném místě.



Cesta je velmi dobře značená, ale přestože sezóna vrcholí, nikde nikdo. Ostatně - přesně tak jsem si to představoval a přesně proto jsem zde s přáteli jel. Klid a samota však brzy bere za své po dosažení přehradního jezera Robiei. Právě zde končí jedna z mála (ne-li jediná) lanovek v oblasti. Svátečně oblečených výletníků je zde více jak dosti, ale na druhé straně to má také svůj pozitivní rozměr. Lanovka za pár „frantů“ překonává kilometrový rozdíl mezi přehradou a údolím a posezení v příjemném zázemí hostince ve veskrze příjemné a oku lahodící kamenné vesnici San Carlo je důstojnou tečkou za náročným dnem.

Další den stoupání s ledovcem v zádech. Prvním záchytným bodem je příjemná chata Piano delle Creste. Pivko, rozhledy, svačinka, focení. Je půle srpna a počasí drží jako „prdel na nočníku“. Ale to nejlepší je teprve před námi. Překonáním ocelovými řetězy zajištěného sedla se dostáváme do snad nejkrásnějšího bodu cesty. Tábor u kouzelného jezírka, tak bezvýznamného, že ani nemá jméno, patří do kategorie nejen turistického, ale i fotografického „orgasmu“. V zrcadle vody se odráží veškerá velebná krása hor a klid a ticho je tak nesmírné (nebo vesmírné?) až uši brní. Ale především podvečerní slunce, chystající se hodit šipku do peřin mraků, vykreslí na závěr dne neskutečné scenérie, patřící do sféry snů každého fotografa. Siluety hor hoří silou posledních zlatých paprsků, obloha mění barvu z temně modré do nachové a korunu tomu všemu nasazují cáry krvavých mraků, vyhnaných větrem na poslední nebeskou pastvu. Přesně pro tyto chvíle se vyplatí plahočit se „skříni“ na zádech, cedit pot a devastovat klouby. To je ten okamžik, kdy každý, i sebevětší skeptik, „nepoeta“ a pesimista jen vydechne: „kráása!“



Lama, kozy a velehory na dostřel
Cesta však zdaleka není u konce. Spíše naopak, půvab krajiny Tessinských Alp kulminuje. Přechodem do horního patra údolí Formazöö se dostáváme do zcela liduprázdné krajiny. Další tábor, další magický večer. Přestože vše nasvědčuje tomu, že se bouři nevyhneme, je realita jiná. Dramaticky vyhlížející a až hororově nasvícená deka mraků postraší, ale v konečném výsledku neuškodí. Ráno rosa, mlha a zima jako na motorce. Je jasné, že bude krásně. Před námi je nejvyšší bod celého přechodu (2843 m), kam vede jen nesměle značná stezka přes surové bloky žulových skal. Malá Patagonie. Nahoře, kousek za sedlem šok - lama. Nikoli tibetský duchovní, ale pravý, nefalšovaný jihoamerický sudokopytník, tedy tvor, kterého by člověk zde rozhodně nečekal. Asi exotický brigádník - hlídač se stádem evropsky vyhlížejících ovcí. Ostatně oč méně zde potkáme lidí, o to více si užijeme zvířeny. Na samotách Grossalp jsou to pouze další ovce, ale na „turistické“ chatě Alpe Arena stáda koz. Ostatně nejedná se o žádnou regulérní chatu, ale o pravou kozí farmu. A je to na každém kroku a na každé vdechnutí cítit. Kozy jsou všude - na střeše, v oknech, v místnosti, na louce, na cestě. Prostě všude. Nocleh pod hvězdami s vůni bobků pod nosem a s mečením za zády má své exotické kouzlo.



Poslední etapa, poslední den „on the road“, ale žádná nuda. Vrchol Pilone se svou výškou něco málo přes 2000 m neslibuje bůhvíjaké vzrušení. Jaký trestuhodný omyl! Naprosto fantastický výhled na ledovce Monte Rosy a další veličiny švýcarských Alp je skutečným překvapením. Sestup do údolí Onsernone je prvním skutečným stykem s civilizací, ale bez pejorativního přídechu. Skvělí lidé, příjemné hospůdky s pivem vyhovující kvality a skvělou pizzou. Cesta je u konce. Busem do Locarna, komfortním vlakem do Milána a opět v barevné létající ocelové trubce s křídly domů. Stálo to zato!

BONUS
Centovalli aneb Vlakem přes Sto údolí

Údolí Valle Maggia a Valli Vigezzo jsou tepnami v srdci Tessinských Alp. Zatímco údolím Maggia vede pouze silnice, napříč údolím Vigezzo se můžeme vydat pomocí atraktivní úzkorozchodné tratě Centovalli. První návrh na výstavbu železnice „Sta údolí“  pochází z r. 1898, ale nejen I. svět. válka, ale rovněž složitý terén způsobily, že trať byla uvedena do provozu až v r. 1923. Těch 52 kilometrů mezi švýcarským Locarnem a italským městem Domodossola zvládne vláček za necelé dvě hodiny. A stejné necelé dvě hodiny je na co se koukat! Trať překonává celkem 83 mostů a 30 tunelů, nejvyšším bodem je stanice Maria Maggiore (836 m) a krajina, ubíhají kolem nás je skutečně kouzelná. Dnes již rovněž nepoznáme, že část tratě byla v srpnu 1978 zničena velkými záplavami a trvalo plné dva roky, něž mohl být provoz zcela obnoven. Info: www.centovalli.ch

Vyšlo v magazínu DIGIfoto č.5/2009

Přednášky

Ivo Petr

Náčelník klubu AlpinTrek
Telefon: 777 03 13 14
Email: alpintrekclub@seznam.cz
Facebook : Ivo Petr

Ivo Petr