Tureckým Tibetem aneb Trek podle automapy

AlpinTrek : Články : Turecko - Tureckým Tibetem aneb Trek podle automapy vydáno 8. 2014    Autor: Ivo Petr

Sestup do vesnice Imeçik je strmý a díky volně pobíhajícím psům velikosti XXL značně vzrušující. Naštěstí se stačí sehnout pro kámen a štěkající obludy peláší do bezpečné vzdálenosti. Turisté zde asi nejsou právě častými hosty a tak nepřekvapuje (ostatně jako všude v horách Bey Dağlari), že jsme hned po příchodu středem zvýšené pozornosti. Během chvilky je na „náměstí“ postaveno několik židlí a po chvíli je naléván voňavý silný čaj, tradiční to pozornost tureckých hostitelů.

Přiznám hned zkraje a bez mučení – mám rád Turecko. Pro jeho orientální atmosféru, divokou a rozmanitou přírodu, ale především kvůli pohostinným lidem. Proto se snažím alespoň jednou ročně nahlédnout do této nepřeberné pokladnice hor, neboť Turecko jsou především hory. Desítky až stovky masívů, které protínají zemi od východu na západ mají skutečně co nabídnout. Na počátek jara (březen) jsem s kamarády vybral podivuhodnou krajinu Kappadokie, kde jsme jako bonus hodlali vyšplhat na sopku Hasan Dağ.



Ovšem již týden před odjezdem je jasné, že nás v této oblasti nic dobrého nečeká. Celou krajinu přikryl nový sníh, na sopce Hasan jej dokonce napadlo neskutečných 290 cm! A tak teprve v deštivém Istanbulu, kde jsme všemi ujišťováni, že je skutečně v celém Turecku neobyčejně špatné počasí, měníme plány. Jedeme na jih! Pouze kolem přímořské Antalye, alespoň dle zpráv v turecké televizi, jsou přece jen o něco lepší podmínky. Nasedáme na první vhodný autobus a po 12ti hodinách se přesvědčujeme, že si turecké rosničky nevymýšlely.


 
Antické Machu Pichu
Pod pojmem Antalya si asi každý vybaví pláže turecké riviéry. To je však jen půlka pravdy, ta druhá zní – hory a ne ledajaké. Pohoří Bey Dağlari, které jsou Antalyi nejblíže, se tyčí přímo z vod Středozemním mořem do více jak tříkilometrové výšky a to už je slušný nářez! K dispozici máme sice jen automapu v měřítku 1:750 000, což jistě není nejideálnější pomůcka, ale bereme to jako výzvu. Když „outdoor“, tak se vším všudy. Prvním cílem však nejsou kupodivu hory samotné, ale asi 30 km vzdálené rozvaliny starověkého města Termessos, o němž se hovoří jako o antickém Machu Pichu.

 

Ke vstupu nás pohodlně a za pár peněz odveze „dolmus“ což je název pro menší autobus (většinou Ford Transit). Na bráně se platí vstupné (cca 120 Kč), ke zříceninám je však nutné ještě dojít po 9 km dlouhé asfaltové silnici. Přijímáme nabídku strážců památky a tak na korbě pick-upu ukrajujeme nekonečné serpentiny silnice. Samotné rozvaliny se nachází ve výše 1200 – 1300 m a díky překrásnému horskému okolí není přirovnání ke slavné incké památce nijak nadsazené. Město si lze krásně projít podle mapky, přiložené ke vstupence a je skutečně na co se dívat – chrámy, hrobky, povalené sloupy atd.



Vyvrcholením prohlídky je krásně zachovalé půlkruhové divadlo se sedadly vytesanými přímo do skály, odkud jsou výhledy nejen na hory, ale také k moři a k městu Antalya asi nejkrásnější. Při pohledu shůry nijak nepřekvapí fakt, že město samotné nebylo nikdy dobyto, dokonce si zde v r. 334 př. n. l. vylámal zuby i sám slavný Alexandr Makedonský. Město bylo zničeno až zemětřesením, dílo zkázy pak dokonali místní lidé, kteří využili stavebního kamene při budování vlastních domů. Dnes je celá oblast chráněna jako národní park. Pro cestu zpět volíme pěší sestup, neboť už při jízdě nahoru bylo zřejmé, že přicházíme o překrásné výhledy. A protože den se již chýlí ke konci, stavíme stany v nádherném borovicovém lese nedaleko vstupní brány do oblasti. Je zde totiž upravený pramen vody, příjemné posezení, tak co si přát více.



Skoro středověk
Cestování po Turecku je příjemným zážitkem. Netřeba hledat autobusové zastávky, stačí na přijíždějící autobus jen mávnout a pokud je kapacita volných míst dostatečná, jedeme dál. Tak tomu také v tomto případě. Cílem byla vesnice Korkuteli, která se v mapě zdála jako vhodné výchozí místo pro vstup do hor. Ovšem mapa je jedna věc, reálná situace je poněkud jiná. Teprve odtud můžeme pozorovat, že struktura pohoří je složitější, než se původně zdálo. Hřeben hor je oddělen od podhůří dramatickým kaňonem řeky a je jasné, že tudy do hor nepronikneme.



Na doporučení cestujících v autobuse tak vystupujeme již v osadě Yazir, odkud míří přímo do srdce pohoří prašná cesta. Míjíme poslední stavení vesnice, poslední minaret a konečně se dostáváme do styku jen a jen s přírodou. Při pohledu na nádherně modrou oblohu se ani nechce věřit, že ve zbytku Turecka prší. Rovněž teplota neodpovídá konci března, ale spíše počátku léta. O roční době však jasně vypovídá množství sněhu, který leží vysoko na hřebenech hor. O tom, že Bey Dağlari nejsou žádnou neobydlenou pustinou svědčí stáda ovcí a koz se svými pastevci. Tito drsní, ale usměvaví muži jsou prvními, kdož nás seznamují s poněkud nepříjemnou skutečností – hory jsou zcela bez vody, nejsou zde žádné potoky a voda se zde „skladuje“ v obrovských podzemních zásobárnách. Proto je dostatek této životní tekutiny alfou i omegou dalšího postupu.



Jakmile se kroutící cesta přehoupne přes první sedlo, objevuje se fantastický pohled na skutečnou tvář pohoří Bey. Jedná se vlastně o několik gigantických, dokonale rovných plání, lemovaných vysokými, místy skalnatými hřebeny. Na turecké poměry zde jsou nezvykle pěkné borovicové lesy, dodávající jinak spíše vyprahlým horám středomořský šmrnc. První skutečnou zastávkou je malá vesnice Mahalle. Všechny domy jsou postavené s nebývalou pečlivostí z dokonale opracovaných kamenů, jejich až středověký vzhled však poněkud kazí satelitní antény, instalované snad na každém chlívku. Vesnice vypadá zcela opuštěně, ale není tomu tak. Zvědavost místních, převážně postarších obyvatel brzy překoná ostych a tak o drobná, ale příjemná setkání není nouze.



Podle mapy stanoveným cílem dne je větší vesnice Imeçiksusuzu, ležící na samém konci planiny. Přestože stavení vesnice jsou již z dálky viditelné, rychle se přesvědčujeme, jak zrádný dovede být odhad vzdálenosti v dokonale čistém vzduchu. Na ty další tři hodiny „šlapačky“ to netrefil nikdo z nás. Ve vesnici jsme okamžitě středem pozornosti, ale času nazbyt již nemáme. Den se již chýlí ke svému konci a je třeba najít vhodné místo pro nocleh. Teprve vysoko nad vesnicí nacházíme několik slušných míst. 



Čaj se turecky řekne „čaj“
Ráno máme návštěvu. Nejprve se kolem stanů prožene stádo koz a pak nás budí mocný hlas a cloumání s konstrukcí našeho plátěného domu. Podsaditý, ale na první pohled sympatický chlapík nás zve k sobě domů na čaj. Toto slovo je vedle zdvořilostních pozdravů totiž prvním tureckým výrazem, který se naučíme. Jednoduše proto, že zní přesně jako v češtině – tedy čaj. Ovšem výraz „domů“ je nutno v tomto případě brát s rezervou. Jedna se vlastně o velký stan, postavený snad ze všeho, co tento bodrý muž našel. Ovšem čistota a uspořádání je perfektní – koberce, malá kuchyňka, police se vším potřebným pro dlouhodobý pobyt v horách, součástí interiéru je dokonce i stará žena, matka našeho hostitele. Nejsem žádný velkospotřebitel a znalec čaje, ale na ten turecký nedám dopustit. Silný zlatavý mok, připravovaný až rituálním způsobem, je skutečně nejlepším „seznamovadlem“. Díky němu se rychle odbourávají jazykové bariéry, což v tomto případě znamená dobré dvouhodinové posezení.



Naše cesta však pokračuje dále. Dle rady se držíme staré cesty, vedoucí přes boční hřeben hor až k dalšímu shluku salaší, které jsou však opuštěné. V jedné z nich s důvěrou zanecháváme těžké batohy (tady se přece nekrade) a vyzbrojeni jen tím nejnutnějším vyrážíme na mohutně zasněžený hřeben. Čím výše stoupáme, tím více je zřejmé, že přímo po páteři hor bychom v těchto podmínkách jen sotva přešli. Sněhu je skutečně mnoho, ale to je ve výškách přes 2500 m normální, horší je zjištění, že na hřebeni neobyčejně silně fouká. Vítr je natolik silný, že mnohdy zcela znemožňuje chůzi.



S maximálním vypětím vystupujeme na bezejmenný vrchol (oblast Koran Tepe) jen pro to, abychom se mohli po horách, tak jako Jeníček s Mařenkou ve známé pohádce, pořádně rozhlédnout a naplánovat další postup. Teprve odtud, tedy s dostatečného nadhledu je vidět, jak jsou hory mohutné a rozsáhlé se složitými labyrinty hřebenů a plání. Je jasné, že se musíme držet pasteveckých cest v podhůří a doufat, že se z tohoto bludiště nakonec vymotáme. Další tábor pak stavíme nedaleko salaší. Voda zde samozřejmě není, ale zítra bychom měli dojít do další vesnice, kde ji zcela jistě doplníme.



Turecký Tibet
Tak přesně toto pojmenování mě napadlo třetí den putování přes hory Bey Dağlari. Hned zrána překračujeme díky slušné pastevecké cestě přes další příčný hřeben hor. Otevírá se odtud zajímavý výhled na další obrovskou planinu, lemovanou holými pustými hřebeny  v barvě rzi. Nad krajinou se ženou cáry šedých mraků, ale je zřejmé, že i dnes slunce bude vítězem. Ledový vítr citelně cloumá s našimi postavami a když se pak kolem přežene stádo ovcí, hlídané pouze několika statnými psy, je dojem z „tibetské“ atmosféry dokonalý.



Zanedlouho spatříme hluboko v údolí další vesnici s nezbytným doutníkem minaretu. Je jasné, že horská cesta míří právě sem. Ostatně tak i zněla rada našeho hostitele z předchozího dne. Vesnice Imeçik je poměrně velká a co se zde dělo po našem příchodu hovoří úvod článku. Záhy se dostavil samotný starosta v obleku, aby nás oficiálně přivítal ve své obci. K čaji je brzo přinesen skvělý ovčí sýr a placky. Je jasné, že se odtud jen tak rychle nedostaneme. Debaty neberou konce, musíme si prohlédnout místní hřbitov, dívčí školu v mešitě, ze střechy jednoho z domů je pak i s výkladem představena celá vesnice.



Korunu tomu všemu nasazuje jakýsi křepký stařík, který nabízí odvoz do další vesnice svým AUTOBUSEM! No to snad ne, kde by se tady něco takového vzalo? K našemu překvapení však skutečně zanedlouho přijíždí předpotopní bus zn. Fiat. Na interiéru je sice znát, že vozidlo slouží k převážení skutečně všeho kromě lidí, ale takový adrenalinový zážitek jednoduše odmítnout nelze. Dědci s námi nakonec jedou hned dva, několikrát zastavujeme několika fantastických rozhledových bodech a stále více se utvrzujeme, že výraz „Tibet“ je zcela na místě. Hnědé a rezavé hory, sporá vegetace, šrafování zelených políček na planinách a vysoké nebe z nízko letícími mraky vytvářejí dokonalou iluzi vzdálené a drsné země.



V další svérázné kamenné vesnici Ovaçik (výrazný zdroj fantastické vody) však cesta ještě nekončí. Staříci se rozhodli, že ze svého „prastroje“ vymáčknou maximum a nabízejí odvoz po stále strměji stoupající silničce. Cesta nemá chybu, kolem rostou stále mohutnější hory, cestu zastaví až velká sněhová závěj. Dál to už jednoduše nejde. Tedy jde, ale pouze pěkně po svých. Opouštíme sněhem zavalenou cestu a vyrážíme přímo přes vrchol jedné z obrovských, ale naštěstí sněhuprosté hory. Díky fotogenickým mrakům, skvělé viditelnosti a stále více a více se otevírající krajině se jedná o jednoznačný vrchol treku.



Pohoří Bey je součástí velkého celku, označovaného pod souhrnným názvem jako Antalya Dağlar (masívy Akdag, Alaca, Bey, Tahtali, Susuz a Teyik). Nejvyšší ze všech těchto masívů jsou právě hory Bey Dağlari, což znamená „Měděné hory“, údajně vycházející z červeného zabarvení, které horám propůjčuje zapadající slunce. Nejvyšším bodem pohoří je Kizlarsivrisi (3086 m), který právě v tomto okamžiku suverénně ovládá celé horské panorama. Dominantní skalnatá tvrz s mocně zasněženými skalnatými žlaby. Úžasný pohled. Jen nekonečné zástupy hor, bez jediné stopy lidské civilizace, no prostě „Tibet“!



Cesta na východ
Projít horami Bey Dağlari po jejich délce, tedy jižním směrem až k moři, není v tomto období možné. Proto se stáčíme více na východ přes hřeben Oyluklu, kde se hory sklánějí do širokého údolí, které je dělí od dalšího fantastického horského celku – Elmali Dağ a vzdáleného pohoří Akdağ. Ovšem najít cestu v labyrintu slepých údolí a vyschlých kaňonů není snadné. Zde se, ostatně jako po celou dobu, musíme více jak na mapu spoléhat na vizuální kontakt a citu pro „čtení“ profilu terénu.



Cesta stále pokračuje zužující se soutěskou a je tak trochu loterií s nejistým koncem. Naštěstí po chvíli narážíme na pastevecký tábor, kde jsme – jak jinak – vtaženi na šálek čaje. Mužský element zde však chybí, táboru velí postarší žena s malým chlapcem, ale zdá se, že ji pohostit bandu cizinců nedělá žádný problém. Do civilizace pak odtud vede slušná štěrková cesta a tak zanedlouho opouštíme definitivně hory. Několikahodinový přechod rozsáhlé pláně k městu Elmali, doprovázený parádními zpětnými pohledy na hradbu zasněžených hor je sice únavnou, ale krásnou tečkou za netradičním přechodem Měděných hor.

Pobyt v Turecku však ještě nekončí. Čeká nás ještě část slavné trekingové trasy Lykijská cesta s bouřemi a dramatickými brody řek, rozvaliny antického města Phaselis a věčné ohně Chiméry pod horou Olymbos. Ale to už je jiná kapitola.

Praktické informace:
Doprava: Do Antalye se dostaneme přímými lety z Vídně, příp. charterovými lety německých cestovém (odlety z Německa, ceny již od 140 €). Další možností je let do Istanbulu a autobusem na místo (12 hodin jízdy, cena cca 500 Kč). Do vesnic na obvodu pohoří dojedeme dostatečnou sítí místních busů, vnitřní prostor hor není veřejnou dopravou zpřístupněn.
Ubytování a stravování: Přímo v horách jsou jen mizivé možnosti k dokoupení potravin. Proto je nutné vzít vše s sebou. Pečivo a sýr můžeme nakoupit u místních lidí. Pohoří je zcela bez vody! Tu dostaneme pouze ve vesnicích, pastevci v horách mají vodu buď z podzemních tanků, příp. zachycují vodu dešťovou. S postavením stanu nebudeme mít řádné problémy, vhodná místa se však vzhledem ke kamenitému terénu špatně hledají.
Mapy: Jedinou slušnou mapou pro celou oblast je automapa Freytag&Berndt – Türkische Riviera ve slušném měřítku 1:150 000. Tu jsme bohužel k dispozici neměli a pro hrubou orientaci nám musela stačit automapa 1:750 000. Turistické mapy zatím neexistují, na internetu lze sehnat náčrtkovou a ne příliš spolehlivou mapu oblasti kolem nejvyššího vrcholu (http://www.ararattrek.com/aboutcitys.php#).
Vhodná doba pro návštěvu: Jednoznačně jaro, tedy od konce března do června. Díky krasovému profilu zajímavá vegetace, časné jaro je však ještě ve znamení sněhu, kterého zde údajně napadne až 3 metry! V létě jsou hory vyprahlé a zuří zde prudké bouře.

Vyšlo v magazínu Outdoor č.4/2010

Přednášky

Ivo Petr

Náčelník klubu AlpinTrek
Telefon: 777 03 13 14
Email: alpintrekclub@seznam.cz
Facebook : Ivo Petr

Ivo Petr