Za královnou severu

AlpinTrek : Články : Švédsko - Za královnou severu vydáno 9. 2014    Autor: Ivo Petr

Dovolte, abych se představila - jmenuji se Kebnekaise, místní Sámové mi říkají Giebnegáisi a znamená to „kotlový hřeben“ nebo tak něco podobně nepoetického. Za těch pár miliónů let jsem vyrostla do výšky 2111 m (mnozí však tvrdí, že to není pravda a jsem ve skutečnosti o pár metrů nižší, ha ha) a najdete mě na dalekém severu, v zemi zvané Laponsko. A protože široko daleko není žádný větší krpál, jsem královnou švédských hor, nejvyšší z nejvyšších, jsem prostě „top“.

Komáří inferno
Shluk několika domů s na laponské poměry jednoduchým názvem Nikkaluokta je jedním z možných výchozích bodů k dosažení nejvyššího bodu Švédska. Resp. je jediným vhodným výchozím bodem, pokud nemáme ambice dosáhnout hory v rámci několika denního přechodu po známé severském treku Kungsleden, protínající nejkrásnější partie švédského severu v délce takřka 450 km. Na severu je světlo po 24 hodin, ale pokud nechcete dopadnout jako mí přátelé, kteří vyrazili na túru  s heslem „jdeme do setmění“ a po 17 hodinách pochodu padli vysílením, vyčleňte si na horu minimálně 3 dny. Nutno však připomenout, že tato část laponských hor je domovem nesmírně dravé dvoukřídlé šelmy, obávaných upírů čeledi Culicidae neboli komáři. Pochod po 19 km dlouhé stezce z Nikkaluokty do turistického střediska Kebnekaise Fjällstation je cesta peklem, která sotva najde v rámci skandinávských hor obdobu. „Komouši“ jsou schopni identifikovat kysličník uhličitý a kyselinu mléčnou na vzdálenost kolem 30 m a pokud tedy dýcháme a potíme se (kdo ne, že?), sotva této bestii unikneme. Repelenty sice zabírají, ale jen na chvilku. Častá obnova je nezbytná, rovněž „šermířská“ přilba se síťovinou není nijak výstředním módním doplňkem. Naštěstí cesta je díky stále se přibližujícím horám zajímavá a tak se věnujme raději té kráse vůkol.



První atraktivní pohled na zvláštně tvarované severské štíty poskytuje břeh jezera Låddjujåri. Dobře značená cesta pak pokračuje podél celého jezera dále k západu a kolem mnoha mokřin a meandrů horské říčky (ideální komáří „base camp“) nakonec dojde k několika budovám turistické základny. Noblesní restaurace a bufet naši peněženku příliš nepotěší, pěkné a udržované tábořiště pak jistě ano.

Dvě cesty, jeden cíl
Na nejvyšší švédský krtinec vedou dvě základní výstupové cesty. Obě jsou nelehké, dlouhé a vyčerpávající. Za normální se považuje Západní cesta, vedoucí přes „zbytečný“ kopec Vierrarvárri. technických obtíží zde příliš nehledejme, zato se připravme na brodění potoků a nekonečný výstup, který nám v závěru připraví nečekané překvapení - bolestnou ztrátu dobrých 300 výškových metrů sestupem z falešného vrcholu. V hluboké rokli začíná vše znovu a nezbývá než opět stoupat k severské obloze. Cestou míjíme dvě chaty. Jedna větší je plná nepořádku (tohle že je Švédsko?), druhá „psí bouda“, stojící těsně pod vrcholem je již v lepší kondici. Samotný vrchol Kebnekaise je tvořen sněhově - ledovým hřebenem se dvěmi vrcholy. Vyšší z nich je Jižní vrchol (Sydtoppen), poskytující nerušený výhled na 40 000 km² hor, údolí a ledovců Švédska a sousedního Norska. Nerušený pouze v případě pěkného počasí, kterého je v těchto zeměpisných šířkách jako šafránu. Většinou jsme nuceni hledět do bílé severské tmy, vzdorovat skučícímu větru a jektat zuby, že je to slyšet až v Narviku. Přechod na sousední Nordtoppen je možný, ale bez maček bychom se do ostré ledové žiletky hřebene asi neměli pouštět.



Druhá, tzv. Východní cesta, to je jiné kafe. Vede od turistické základny nejprve k ledovci Björlings glaciar. Přechod ledovce není těžký, trhlin není mnoho a nejsou příliš hluboké. Kritickým bodem je nalezení firnového mostu, tvořící spojnici mezi ledovcem a stěnou Kebnekaise. Jedná se však o tak výrazný bílý trojúhelník, který by neměl uniknout naší pozornosti. Jakmile dorazíme ke stěně, cesta se lomí do pověstné skalní římsy Våstraleden, která je místy zajištěna lany. Jedná se o nesnadné a objektivně nebezpečné místo. Uklouznutí a zřícení se na ledovec v hloubce pod námi by mělo fatální následky. Také závěrečný výstup skalnatým kuloárem je zajištěn fixními lany, které zde skutečně nejsou pro okrasu. Takto vyjdeme až k chatce pod vrcholem a odtud již jednoduše na vrchol. Spojením výstupu přes ledovec a římsu se sestupem po „normálce“ dostaneme skutečně hodnotný celodenní trip v polárních horách švédského severu.

Praktické informace:
Časy výstupů: Západní trasa cca 4 hod. pouze ve výstupu, celkem však s broděním řek a dalšími „chuťovkami“ dobrých 9 hod. Cesta přes kuloár zabere cca 3 hod. Spojení obou cest vyjde na 7 - 8 hod. pochodu (na tuto variantu nastupovat pouze za dobrého počasí, cenné rady poskytnout zaměstnanci Kebnekaise Fjellstation).
Mapy: Fjällkartan BD6 (Abisko-Kebnekaise-Narvik) v měřítku 1:100 000. K dostání všude v horách a v podhuří, sporadicky také u nás (Kiwi Praha).

Vyšlo v magazínu Everest/zima 2008

Přednášky

Ivo Petr

Náčelník klubu AlpinTrek
Telefon: 777 03 13 14
Email: alpintrekclub@seznam.cz
Facebook : Ivo Petr

Ivo Petr